IV.ÚS 3496/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3496/20 ze dne 11. 5. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. T., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, sídlem Dvořákova 937/26, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2020 sp. zn. 8 Tdo 648/2020, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2019 sp. zn. 5 To 21/2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. února 2018 sp. zn. 61 T 12/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem (správně zločinem) zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což ho podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 2 000 Kč, celkem tedy 500 000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 250 dnů. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněných J. D., J. B., Z. V., J. K., obchodních společností A (dále jen "A"), B (dále jen "B") a C, a o zproštění obžaloby spoluobviněného J. Ř. 3. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním směřujícím proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odvolání proti tomuto rozsudku podali i obvinění J. B., J. D., J. K., Z. V., A, B a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 6. 3. 2019 sp. zn. 5 To 30/2018 podle § 23 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále jen "tr. řád"], řízení proti stěžovateli vyloučil ze společného řízení a nadále vedl samostatně pod sp. zn. 5 To 21/2019. Poté vrchní soud napadeným rozsudkem částečně zrušil rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 tr. řádu, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o trestu zákazu činnosti, a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, a podle § 73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu čtyř let. 4. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle zjištění soudů dopustil ve stručnosti uvedeno tím, že zkrátil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") při dovozech zboží z třetí země do České republiky uskutečněných obchodní společností D (dále jen "D"), za období 4. čtvrtletí 2008, 1. čtvrtletí 2009 a 2. čtvrtletí 2009 a obchodní společností E (dále jen "E"), za období 3. čtvrtletí 2009. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že stěžejní právní pochybení všech rozhodnutí spočívá v nesprávném použití zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Připomíná, že povinnost odvádět DPH při dovozech zboží z třetí země se uplatní v jiných případech, než je posuzovaný, kdy šlo o dovozy parfémů pro účely jejich dalšího prodeje v tuzemsku. Je-li dovozcem zboží ze třetí země registrovaný plátce DPH a dovážené zboží je určeno k dalšímu prodeji, je podle zákona o DPH dovoz zboží daňově neutrální. Podle stěžovatele zdanitelné plnění k DPH nevznikne při jeho dovozu, ale až při jeho následném prodeji. Administrativně stanoví předpis daňovému subjektu uvést cenu dovezeného zboží do přiznání k DPH, z této ceny jakožto daňového základu vyčíslit DPH z dovozu, avšak má nárok na odpočet daně ve stejné výši, jakou tvoří vyčíslené DPH z dovozu. Jinými slovy, při dovozu zboží k dalšímu prodeji nevzniká při nepřiznání DPH z dovozu (tj. opomenutí uvést dovoz zboží do daňového přiznání) státu žádná škoda na dani. Jde pouze o administrativní pochybení, nikoliv o daňový únik. Stěžovatel v tomto směru odkazuje i na znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem - obchodní společností Ostravská znalecká, a. s., kde je tato problematika vysvětlena. Žádné z rozhodnutí obecných soudů však na tuto argumentaci nereflektovalo, pouze Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že "...jak plyne z § 2 zákona o DPH, je následné dodání zboží v tuzemsku předmětem daně, přičemž primárně je třeba mít na zřeteli, že podle § 23 odst. 1 písm. a) zákona o DPH zdanitelné plnění je uskutečněno a daňová povinnost vzniká při dovozu zboží propuštěním zboží do celního režimu volného oběhu". 7. Nejvyšší soud však podle stěžovatele pominul okolnost, že u zboží určeného k dalšímu prodeji má daňový subjekt nárok na odpočet daně ve stejné výši, jaká odpovídá dani z dovozu. V dané věci nikdy nebyl spor o tom, že ve všech případech dovozů parfémů šlo o zboží určené k dalšímu prodeji. Podle stěžovatele mohlo jít o administrativní pochybení dovozců, ale nikoliv o krácení daně. Nejvyšší soud argumentuje i tím, že vznik škody (újmy) na dani není u trestného činu krácení daně podmínkou trestnosti. Podmínkou trestnosti však je, aby stíhané jednání bylo způsobilé vyvolat vznik škody (újmy) na dani. Není-li tomu tak, nemůže jít o krácení daně. 8. V daném případě - oproti naprosté většině všech trestních řízení vedených pro daňové delikty - nebyl iniciátorem trestního stíhání finanční úřad, ale krácení daně "si vykonstruovala" sama Policie České republiky, když si z "nějakých" telefonních odposlechů obchodníků, kde byla řeč o DPH, dovodila, že musí jít o daňové podvody. Podle stěžovatele se vyšetřující orgány v daňové problematice příliš neorientovaly a vzhledem k tomu, že v přiznáních k DPH dovozců parfémů nebyly vyplněny kolonky týkající se DPH z dovozu (a ovšem ani kolonky týkající se nároku na odpočet DPH z dovozu), dovodily z toho, že jde o daňový podvod. 9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále uvedl: "Obviněný (tj. stěžovatel) jako dovozce měl tedy povinnost DPH na vstupu v daňovém přiznání přiznat, a pokud zboží kupujícímu, jenž byl plátcem DPH, prodal v tuzemsku, byl povinen přiznat také DPH na výstupu, což však neučinil. Nesplnil proto daňovou povinnost a zkrátil daň ve smyslu § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku ve výši, jak byla soudy zjištěna." Zjištění, že nepřiznal DPH na výstupu při prodeji zboží v tuzemsku, podle stěžovatele vzal Nejvyšší soud neznámo kde. Žádný takový poznatek nevyplývá ani z provedených důkazů, ani ze skutkových zjištění předchozích soudů. Naopak z daňového přiznání E za období 3. čtvrtletí 2009 plyne, že tento subjekt přiznal na výstupu daňový základ ve výši 6 291 602 Kč, což převyšuje částku, k níž dospěl soud jakožto k hodnotě zdanitelného plnění (ceně zboží - dovezených parfémů) za příslušné období. Je pozoruhodné, že žádný ze soudů se zbývajícím obsahem tohoto daňového přiznání nezabýval, pouze s výjimkou zjištění, že chybí údaj v kolonce DPH z dovozu. 10. Podle stěžovatele je v případě D, v němž mu bylo nesplnění daňové povinnosti rovněž přičítáno, "situace složitější". U této obcho