IV.ÚS 3497/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3497/24 ze dne 2. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Josefa Petrmichla a Ivany Baltičové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 22 Cdo 2848/2024-183 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2024 č. j. 53 Co 384/2023-119, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Veroniky Petrmichlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu jejich tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé a vedlejší účastnice jsou polorodými sourozenci. Jejich otec (dále též "zůstavitel") daroval krátce před svou smrtí vedlejší účastnici bytovou jednotku a k ní patřící podíl na společných částech budovy a pozemku (darovací smlouva byla uzavřena dne 10. 11. 2017 s účinky vkladu ke dni 13. 11. 2017, přičemž zůstavitel zemřel dne 21. 11. 2017). Dědické řízení po smrti zůstavitele vedeno nebylo, protože po sobě zanechal (vyjma sporného darování bytu) pouze nepatrný majetek. 3. Stěžovatel již v roce 2020 podal žalobu na určení, že jejich otec byl ke dni úmrtí vlastníkem bytu; stěžovatelka v tomto řízení vystupovala (a i to před prvostupňovým soudem) pouze jako vedlejší účastnice. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že zůstavitel byl v době podpisu darovací smlouvy plně orientován a způsobilý pochopit a posoudit její smysl. Úmysl darovat byt své mladší dceři (vedlejší účastnici) pojal dlouho předtím, než darovací smlouvu podepsal, a to mj. z důvodu, že se o něj - na rozdíl od stěžovatelů - několik let před smrtí zajímala a starala. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že účastníky řízení měli být všichni tři potomci zůstavitele, nikoli pouze stěžovatel (žalobce) a vedlejší účastnice (žalovaná). Již tato skutečnost představuje dostatečný důvod pro zamítnutí žaloby z důvodu absence naléhavého právního zájmu na určení. Současně však dodal, že i kdyby právní zájem na určení shledal, žaloba by nebyla důvodná. 4. V reakci na to stěžovatelé (znovu) podali proti vedlejší účastnici žalobu na určení, že jejich otec byl ke dni svého úmrtí vlastníkem bytu, jakož i na určení, že byt spadal do pozůstalostního řízení. Tvrdili, že darovací smlouva je neplatná, protože k jejímu uzavření došlo v době, kdy jejich otec již nebyl s to pochopit a posoudit důsledky svého jednání. 5. Obvodní soud žalobu zamítl. Důkazy provedené v předchozím řízení zčásti zopakoval a zčásti doplnil. S přihlédnutím ke zdravotní dokumentaci zůstavitele, znaleckému posudku a výslechu svědků po právní stránce posoudil darovací smlouvu i současně uzavřenou smlouvu o zřízení věcného břemene jako platná právní jednání, jež byla prosta omylu. Zůstavitel byl v době podpisu darovací smlouvy plně orientován a schopen posoudit důsledky svého jednání. Ze žádných důkazů nevyplývalo, že by na něj byl činěn nátlak nebo že byl uveden v omyl; právě naopak, podle provedených důkazů zůstavitel pojal vůli darovat byt vedlejší účastnici dávno před uzavřením darovací smlouvy. Vedlejší účastnice se o zůstavitele starala až do jeho smrti; naopak, jeho vztah se stěžovateli nebyl zrovna idylický. 6. Městský soud k odvolání stěžovatelů aproboval skutkový stav zjištěný obvodním soudem a ztotožnil se rovněž s jeho právními konkluzemi. Napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. 7. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako vadné, resp. věcně neprojednatelné. Nejvyšší soud to odůvodnil tím, že stěžovatelé v dovolání ani v jeho následném doplnění neuplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Následně však konstatoval, že bez ohledu na závěr o jeho vadnosti by dovolání neobstálo ani při kvazimeritorním posouzení. Uvedl, že obecně je vázán skutkovými závěry nižších soudů a není oprávněn je přehodnocovat. Městský soud se zabýval odůvodněním obvodního soudu ohledně neprovedení dokazování v rozsahu namítaném stěžovateli, k převzatým důkazům dodal vlastní hodnocení platnosti darovací smlouvy a vypořádal se i s důvody, které vedly k zamítnutí návrhů na vypracování znaleckých posudků. Pokud stěžovatelé městskému soudu vytýkají, že při právním posouzení věci vyšel z nesprávně nebo neúplně zjištěného skutkového stavu, pak nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu. Zásah Nejvyššího soudu do procesu dokazování by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, kdyby právní závěry městského soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a vykazovaly znaky libovůle, což však ve věci stěžovatelů nenastalo. Navíc neshledal, že by odmítnutí důkazních návrhů stěžovatelů na vypracování znaleckých posudků a výslechů svědků byla založena vada opomenutých důkazů, jelikož nižší soudy řádně vysvětlily, proč tyto důkazy neprovedly. II. Argumentace stěžovatelů 8. Stěžovatelé namítají porušení svého práva na účinnou právní ochranu, spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Mělo k tomu dojít v důsledku postupu obecných soudů, jež se nezabývaly námitkami stěžovatelů a nevyhověly jejich důkazním návrhům. Obvodní soud vycházel z důkazů provedených v prvním řízení, v němž stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastnice, pročež měla být vyloučena z účasti na dokazování. 9. Obecné soudy se nezabývaly tvrzenou neplatností vkladu vlastnického práva a zápisu věcného břemene k bytu. Plná moc udělená advokátce k podání návrhu katastrálnímu úřadu totiž zanikla k datu úmrtí zůstavitele, tedy patnáct dní před provedením vkladu. Stěžovatelé se domnívají, že byt měl spadat do pozůstalosti. Je-li vedlejší účastnice evidovaná jako vlastnice bytu, je tomu tak v rozporu se skutečným hmotněprávním stavem. 10. Neplatnost darovací smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti bytu odůvodňují tím, že údajně nebyly podepsány zůstavitelem, event. v nedostatku vážné vůle zůstavitele. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vedlejší účastnice zůstavitele účelově uváděla v omyl (např. tím, že v bytě bude moci po návratu z nemocnice nadále bydlet, byť trpěl nevyléčitelnou nemocí v terminálním stadiu), jenž v důsledku toho nebyl se skutečným obsahem darovací smlouvy srozuměn. Stěžovatelé proto navrhovali ustanovení znalce z oboru zdravotnictví a znalce z oboru psychologie, kteří měli společně posoudit, zda měl zůstavitel ve svém zdravotním stavu zachovánu rozhodovací kapacitu k převodu nemovitosti a zda konal s jasným vědomím. Jestliže obecné soudy zamítaly návrhy stěžovatelů na provedení důkazů, postupovaly v rozporu s jejich právem na řádný soudní proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat naplnění procesních předpokladů řízení, jež stanovuje zákon o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Otázka přípustnosti však vyžaduje bližší posouzení, neboť dovolání stěžovatelů bylo formálně odmítnuto pro vady. 12. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Vyčerpáním všech procesních prostředků je přitom nutno rozumět vyčerpání řádné. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) dovodil, že v případě nikoli řádného vyčerpání dovolání bude ústavní stížnost přípustná pouze v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdežto proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně přípustná nebude. Odmítnutí dovolání pro vady tudíž znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a má konsekvence i pro přístup k Ústavnímu soudu. Z pohledu ústavně zaručených prá