IV.ÚS 350/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 350/06 ze dne 28. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. J. O., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, č.j. 2 T 6/2004-2600, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005, č.j. 11 To 92/2005-3109, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2006, č.j. 3 Tdo 353/2006-3433, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když napadaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu obecného ohrožení podle § 179 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona, trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což byl krajským soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku. Krajský soud svým rozsudkem ze dne 10. 2. 2005 dále částečně zprostil obžaloby stěžovatele a rozhodl o osobách ostatních obžalovaných dané trestní věci. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 29. 9. 2005 zamítl odvolání stěžovatele, ostatních tam vyjmenovaných obžalovaných a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni směřující proti napadanému rozsudku krajského soudu, a propustil obžalovaného P. K. z vazby na svobodu. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") následně svým usnesením ze dne 19. 4. 2006 odmítl dovolání stěžovatele a S. Y. Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti, jak jej upravil přípisem ze dne 30. 11. 2006, výslovně po Ústavním soudu nežádal zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 10. 2. 2005. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky stěžovatele z jeho ústavní stížnosti byly ve značné míře zaměřeny právě proti tomuto rozhodnutí soudu I. stupně, považoval Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost za podanou také proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, č.j. 2 T 6/2004-2600. 2. Stěžovatel se domníval, že postup obecných soudů v jeho trestní věci vykazuje příkrý rozpor se závěry vyjádřenými v dosavadní judikatuře Ústavního soudu a odporuje ustanovením čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve podrobil kritice ten závěr obecných soudů, dle něhož se stěžovatel dopustil trestné činnosti jako člen organizované skupiny. K tomuto stěžovatel doplnil, že v případě trestného jednání jeho osoby a ostatních odsouzených dané trestní věci zcela absentuje znak plánovitosti, stejně jako dělba úkolů v rámci údajné skupiny. Stěžovatel v tomto směru rovněž namítal, že obecné soudy nezjistily, kdo a v jaké míře se na dělbě úkolů podílel, co konkrétně dělal, jak byla skupina organizována a jak bylo vše naplánováno, nadto obecné soudy v napadaných rozhodnutích dostatečně zřejmým způsobem nevysvětlily, z čeho existenci znaků organizované skupiny dovodily. Dle hodnocení stěžovatele pak závažné vady nese taktéž napadaný rozsudek krajského soudu, jehož skutkové věty neobsahují popis podílu jednotlivých odsouzených na trestném jednání tak, aby toto bylo možno označit za jednání organizované skupiny, resp. jehož výroky o vině nevymezují rysy organizované skupiny, kteréžto vady nenapravily ani odvolací či dovolací soud. Z takto naznačených pochybení obecných soudů stěžovatel vyvodil nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání ve smyslu § 179 odst. 2 písm. a), § 234 odst. 2 písm. a) trestního zákona. 4. Stěžovatel se dále nebyl s to ztotožnit s posouzením jeho úlohy při páchání stíhané trestné činnosti ze strany obecných soudů. Ty ve svých rozhodnutích předně nikterak nespecifikovaly, jaké požadavky stěžovatel sděloval dalším obžalovaným, na jejichž základě ti následně realizovali jednotlivé stíhané skutky. Obecné soudy současně neprokázaly v jednání stěžovatele úmysl a nezohlednily, že jeho konání by bylo možno hodnotit nanejvýš jako organizování trestného činu dle § 10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, nikoliv jako spáchání trestného činu členem organizované skupiny. 5. V dalším stěžovatel obecným soudům vytýkal, že ty nesprávně právně kvalifikovaly jeho trestní jednání. Svým jednáním, jak je popsáno u skutků uvedených jako body 1-6 a 9 výroku napadaného rozsudku krajského soudu, stěžovatel nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení (skutek č. 1-5), skutkovou podstatu trestného činu loupeže (skutek č. 6), skutkovou podstatu trestného činu krádeže (skutek č. 9), nadto skutky specifikované pod body 1-5 výroku rozsudku krajského soudu ze dne 10. 2. 2005 nemohly být trestnou činností pokračující, jelikož zde chybí naplnění obligatorních zákonných předpokladů ve smyslu § 89 odst. 3 trestního zákona. 6. Stěžovatel Ústavnímu soudu v ústavní stížnosti vyjevil rovněž své přesvědčení, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, mimoto se odvolací soud v tomto nevypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatele. Svou ústavní stížnost stěžovatel uzavřel výhradou, dle níž soud I. stupně vyměřil jemu přísný trest, aniž by měl při tomto na zřeteli účel trestu dle § 23 trestního zákona, čímž byla narušena nutná vyváženost trestní prevence a trestní represe. Toto namítané pochybení krajského soudu vrchní soud a Nejvyšší soud ČR neodstranily. 7. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 2 T 6/2004. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti. 8. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 10. 2. 2005. Vrchní soud v rámci svého vyjádření především poukázal na tu skutečnost, že všemi otázkami, které nastoluje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, se dostatečně zabýval již krajský soud v jeho rozsudku ze dne 10. 2. 2005. K tomuto připojil, že se odvolací soud ztotožňuje s hodnocením důkazů a právní kvalifikací jednání stěžovatele, jak je provedl krajský soud, tento pak dle stanoviska vrchního soudu nepochybil v popisu skutkových vět či při ukládání trestu stěžovateli a své rozhodnutí ze dne 10. 2. 2005 velmi podrobně odůvodnil. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na usnesení tohoto orgánu ze dne 19. 4. 2006, kteréžto na tomto místě taktéž stručně shrnul. Dovolací soud dále doplnil, že stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhá především revize hmotně právních závěrů obecných soudů odvozených ze soudy zjištěného skutkového stavu, se kterými částečně polemizuje. Nejvyšší soud ČR ovšem stěžovateli neodepřel uplatnění práva na projednání mimořádného opravného prostředku a jím podaným dovoláním se řádně zabýval v rozsahu vymezeném zákonem. Jelikož podle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR v řízení před dovolacím soudem ani jeho rozhodnutím nebyla zasažena ústavně zaručená práva stěžovatele, navrhl tak, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Krajské státní zastupitelství v Plzni v rámci svého vyjádření zdůraznilo, že společenská nebezpečnost souzené skupiny pachatelů trestné činnosti byla velmi vysoká, neboť se v tomto případě jednalo o společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které bylo zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. V dalším pak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni Ústavnímu soudu vylíčila, z čeho byla krajským soudem vyvozována plánovitost v konání stěžovatele a dalších obžalovaných, resp. jak páchání trestné činnosti stěžovatelem a dalšími obžalovanými pravidelně probíhalo. Skutkové věty napadaného rozsudku krajského soudu nevykazují dle Krajského státního zastupitelství v Plzni žádných vad, je v nich přesně popsáno rozdělení úkolů mezi jednotlivé aktéry trestné činnosti a úloha stěžovatele v této je naprosto zřejmá. Krajský soud, pokud dospěl k závěru, že skupina stíhaných osob spolu se stěžovatelem je organizovanou skupi