IV.ÚS 3502/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021 N 72/105 SbNU 260 Ústavní přezkum tzv. bagatelních částek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obce město Úvaly, sídlem Arnošta z Pardubic 95, Úvaly, zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem, sídlem Na Florenci 1025/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2020 č. j. 28 Cdo 1294/2020-350, výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2019 č. j. 26 Co 156/2019-303, výrokům I, II, III, VIII a IX rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. května 2019 č. j. 6 C 617/2014-281 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2019 č. j. 28 Cdo 3082/2018-272, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2019 č. j. 26 Co 156/2019-303 se odmítá. II. Ústavní stížnost se ve zbylé části zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 617/2014 se podává, že obchodní společnost Šídlo, s. r. o., (dále jen "žalobkyně") se domáhala po stěžovatelce zaplacení 14 520 Kč, resp. 43 560 Kč a 41 100 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení třemi samostatnými žalobami podanými ke jmenovanému soudu. Bezdůvodné obohacení mělo spočívat v užívání pozemku ve vlastnictví žalobkyně jako veřejné místní komunikace a chodníku. Okresní soud všechna řízení usnesením spojil a žaloby zamítl rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 č. j. 6 C 617/2014-203, 6 C 40/2015, 35 C 242/2015. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") uvedený rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 26 Co 246/2017-230. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka na úkor žalobkyně ničeho nezískala, a proto nemohlo jít o bezdůvodné obohacení. Dotčená plocha totiž uspokojuje tzv. komunikační potřebu v obci, která není objektivně nahraditelná. 3. K dovolání žalobkyně zrušil uvedené rozsudky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z něj se podává, že soudy nižšího stupně se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, řídily-li se kritériem nenahraditelnosti způsobu uspokojení veřejné potřeby při formulaci závěru o existenci bezdůvodného obohacení stěžovatelky. 4. Následně okresní soud, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni 1 361,25 Kč s příslušenstvím (výrok I), 4 083,75 Kč s příslušenstvím (výrok II) a 18 495 Kč s příslušenstvím (výrok III), ve zbylé části žaloby zamítl (výroky IV, V a VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII, VIII a IX). Zaprvé bylo podle okresního soudu prokázáno, že došlo k omezení vlastnického práva žalobkyně zřízením veřejného prostranství ve prospěch stěžovatelky. Podle okresního soudu je nezbytnou podmínkou ústavní konformity omezení vlastnického práva souhlas vlastníka, přičemž v nyní posuzované věci vlastnice (žalobkyně) tento souhlas nedala, a dokonce proti němu aktivně vystupovala. V soukromém právu nemůže být tento souhlas "převeden" na současného vlastníka od předchozího. Okresní soud nepřisvědčil ani stěžovatelčině námitce vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. 5. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala odvolání co do výroků I, II, III, VII a IX. Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil výrok VII rozsudku okresního soudu tak, že žalobkyně je povinna stěžovatelce zaplatit 49 826 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok I), výroky I, II, III, VIII a IX potvrdil (výrok II) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni 2 360 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Podle krajského soudu ze stěžovatelkou uváděných rozhodnutí nevyplývá, že je žalobkyně "vázána" souhlasem předchozího vlastníka k omezení vlastnického práva k jejímu pozemku. Krajský soud poučil účastníky řízení, že proti rozsudku mohou podat dovolání za podmínek § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). 6. Stěžovatelka proti výroku II napadeného rozsudku krajského soudu brojila dovoláním. Nejvyšší soud je v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné zčásti podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., šlo-li o výroky ve věci samé jako o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, a zčásti podle § 238 odst. 1 písm. h) téhož předpisu, šlo-li o výroky o náhradě nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka nesouhlasí se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku uvedeném v záhlaví. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nerespektoval judikaturu svoji a Ústavního soudu. Stěžovatelce proto svědčí bezúplatné právo stavby (pozemní komunikace), získané konkludentním souhlasem od předchozího vlastníka. 8. Konkrétně Nejvyšší soud nerespektoval závěry rozsudku ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 22 Cdo 766/2011 a nálezů Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9) a ze dne 6. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1744/10 (N 184/58 SbNU 613), podle kterých se na dalšího vlastníka v pořadí (žalobkyni) hledí, jako by jeho vlastnické právo bylo již omezeno veřejným přístupem na pozemek, udělil-li souhlas vlastník předchozí. Z ustálené judikatury obecných i správních soudů se rovněž podává, že postačí i souhlas konkludentní. Stěžovatelka dále upozorňuje, že např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 31 Cdo 691/2005 či usnesení ze dne 17. 2. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2873/2010 má být zvlášť posuzován nárok z neoprávněně umístěné místní komunikace (stavby) a právo užívat místní komunikaci. Jinými slovy, právo obecného užívání (užívat místní komunikaci) nelze vyloučit toliko z důvodu, že vlastník komunikace nedisponuje oprávněním k umístění stavby na cizím pozemku. 9. Stěžovatelka dále tvrdí, že rozsudek ze dne 18. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, na který obecné soudy odkazují, není na věc přiléhavý, neboť v nyní posuzované věci navíc vystupuje třetí subjekt - stěžovatelka jako obec, nikoli pouze subjekty dva jako ve věci odkazované. III. Vyjádření účastníků řízení 10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a žalobkyni, které náleželo postavení vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti. 11. Nejvyšší soud nejprve upozorňuje, že napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné pro nepřekročení peněžitého limitu v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; následoval-li Nejvyšší soud kogentní zákonnou úpravu, nemohl porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že argumentace stěžovatelky směřuje zejména proti předcházejícímu napadenému rozsudku Nejvyššího soudu. Ta se však zakládá na opakování totožných námitek, které již stěžovatelka uplatnila dříve v řízení, aniž by předestřela argumentaci přesahující výklad tzv. jednoduchého práva. Judikatura Nejvyššího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení vlastníka stavby situované na cizím pozemku bez náležitého právního titulu je však konzistentní a odpovídají jí i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 (N 212/75 SbNU 379). Nejvyšší soud proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a zde vyjádřený ustálený právní názor, že nedisponuje-li "kupříkladu město jakožto vlastník místní komunikace podle § 9 odst. 1 [zákona č 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů] právním titulem zmocňujícím ho k užívání pozemků pod komunikací ve vlastnictví jiné osoby, je naplněna jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení". Stěžovatelka proto získává majetkový prospěch a neposkytuje žalobkyni náležitou protihodnotu. Napadená rozhodnutí proto jsou ústavně konformní. 12. Krajský soud ve vyjádření zdůrazňuje, že stěžovatelka brojí zejména proti právním závěrům Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku, podle něhož se na skutkové okolnosti věci vztahuje jeho ustálená rozhodovací praxe. Krajský soud byl tímto právním názorem při přezkumu napadeného rozsudku okresního soudu vázán. Vzhledem k tomu, že shledal, že okresní soud z těchto východisek vycházel a správně zjistil skutkový stav, jeho rozhodnutí potvrdil. 13. Okresní soud ve vyjádření uvedl, že se řídil závazným právním názorem Nej