IV.ÚS 3503/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3503/13 ze dne 8. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Jany Sedláčkové, 2) Lucie Zahradníkové, 3) Niny Tišerové a stěžovatele 4) Mgr. Petra Micky, právně zastoupených JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem Vysoká 92, Rakovník, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni č. j. 3 KZT 115/2013-21 ze dne 2. 10. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhali se stěžovatelé zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí orgánu veřejné moci s odůvodněním, že jím došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-jih č. j. ZT 78/2013-34 ze dne 19. 7. 2013 bylo dle § 307 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného Michala Heřmana pro skutek, v němž byl spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 307 odst. 3 trestního řádu byla obviněnému stanovena zkušební doba v délce trvání čtrnácti měsíců. Vytýkaného skutku se měl dopustit, stručně řečeno, tím, že dne 27. 2. 2013 v k. ú. obce Lhůta nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, povětrnostním podmínkám, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, v důsledku čehož pak při projíždění pravotočivé zatáčky dostal s vozidlem smyk a následně vjel do levé poloviny vozovky ve směru své jízdy, kde narazil do jiného vozidla, které na silnici stálo po předchozí nehodě, toto vozidlo odrazil mimo vozovku, přičemž tímto odraženým vozidlem byla sražena stěžovatelka 1), která si z něj vyndávala osobní věci, a Dušan Zahradník. Stěžovatelka 1) při nehodě utrpěla zlomeniny pánve, horní části bérce vlevo, pravé klíční kosti, obratle C7 a Th1, poúrazové krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, zhmoždění plic a hrudníku, kterážto zranění si vyžádala hospitalizaci od 27. 2. 2013 do 10. 5. 2013 a dále od 30. 5. 2013 ještě ke dni 1. 6. 2013, kdy dosud trvala její pracovní neschopnost (stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí hospitalizaci od 27. 2. 2013 do 10. 5. 2013, od 29. 5. 2013 do 31. 5. 2013 a od 6. 6. 2013 do 26. 9. 2013). Dušan Zahradník nebyl následkem utrpěných zranění omezen v obvyklém způsobu života. Proti tomuto usnesení podala stížnost stěžovatelka 1), její dcery - stěžovatelky 2) a 3), a její zaměstnavatel - stěžovatel 4). Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství") č. j. 3 KZT 115/2013-21 ze dne 2. 10. 2013 byla stížnost stěžovatelky 1) jako nedůvodná zamítnuta; stížnosti stěžovatelů 2), 3) a 4) byly zamítnuty též s tím, že byly podány osobami neoprávněnými. Posledně uvedené rozhodnutí napadli stěžovatelé 1) až 4) ústavní stížností. Stěžovatelé č. 2), 3) a 4) spatřovali porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že ačkoliv ve svých podáních vyložili důvody, pro něž s nimi mělo být jednáno jako s poškozenými, krajské státní zastupitelství na jejich argumentaci nijak nereagovalo, bez řádného zdůvodnění je označilo za osoby k podání stížnosti neoprávněné, a s jejich námitkami proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání se věcně nevypořádalo. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakovaně uvedli, že stěžovateli 4) vznikla škoda v důsledku toho, že stěžovatelce 1) vyplácel v době její pracovní neschopnosti náhradu mzdy; stěžovatelkám 2) a 3) pak vznikla nemajetková újma z důvodu hospitalizace a s ní spojené nepřítomnosti jejich matky, mající za následek významný zásah do rodinných vztahů. Není proto pravdou, že by v jejich případě byla naplněna dikce ustanovení § 43 odst. 2 trestního řádu, o nějž opřel své rozhodnutí stížnostní orgán. Naopak, příčinný vztah mezi jednáním obviněného a škodou vzniklou dotčeným stěžovatelům byl jednoznačně dán, a tedy závěr krajského státního zastupitelství o tom, že nejsou poškozenými, je v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelka 1) v ústavní stížnosti konstatovala, že v jejím případě sice krajské státní zastupitelství přezkum usnesení neodmítlo, nicméně výsledky tohoto přezkumu byly zcela nedostatečné z hlediska principů právního státu a práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka vytýkala orgánům činným v trestním řízení, že rozhodly o podmíněném zastavení trestního stíhání, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. Poukazovala přitom na skutečnost, že nebyla bez důvodných pochybností zjištěna výše vzniklé škody a především nebyla vypořádána veškerá újma, která stěžovatelce 1) vznikla. V tomto ohledu se hlášení škodní události pojišťovně obviněným Heřmanem nejevilo stěžovatelce 1) dostatečným opatřením k náhradě způsobené škody, neboť tzv. povinné ručení nekryje nejen újmu nemajetkovou, nýbrž i majetkovou škodu, jmenovitě zejména náklady právního zastoupení stěžovatelky 1) v trestním řízení. S námitkami stěžovatelky v tomto směru vznesenými se krajské státní zastupitelství nevypořádalo buď vůbec, nebo zcela neuspokojivě. Došlo tak k rezignaci státu na ochranu obětí trestné činnosti a tzv. sekundární viktimizaci stěžovatelky 1), neboť ta bude nucena v důsledku nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení podstupovat zdlouhavé civilní řízení. Zřetel nebyl brán ani na další námitky stěžovatelky, týkající se negativního přístupu obviněného k náhradě škody a naplnění materiální podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, tzn. podmínky, že vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně považovat takové rozhodnutí za dostačující. Stěžovatelka 1) v průběhu trestního řízení poukazovala na nutnost individuálního vyhodnocení všech konkrétních okolností případu, nicméně orgány činné v trestním řízení takto nepostupovaly a s argumenty stěžovatelky, jejichž prostřednictvím upozorňovala na skutečnost, že z materiálního hlediska nepřichází rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání dle § 307 trestního řádu v úvahu, se nevypořádaly. Totéž platí ve vztahu k námitce stěžovatelky 1), že rozhodnutím okresního státního zastupitelství byl porušen § 1 odst. 1, § 2 odst. 5 a 6 a § 138 trestního řádu ve spojení s § 125 téhož předpisu. Dle přesvědčení stěžovatelky orgány činné v trestním řízení vědomě stranily obviněnému a naopak jí, jakožto poškozené, kladly při uplatňování jejích práv překážky a její argumenty přehlížely. Ze všech těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského státního zastupitelství svým nálezem zrušil. V doplňujícím podání ze dne 19. 5. 2014 stěžovatelka 1) setrvala na svém stanovisku, že předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného Heřmana dle § 307 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyly dány, neboť nedošlo v její věci k vypořádání náhrady škody v plném rozsahu. Toto tvrzení podpořila informací, že pojišťovna obviněného jí odmítla proplatit částku 52.242,- Kč představující účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve smyslu § 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Odmítavě se k úhradě zmíněné částky postavil i obviněný Heřman. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Pochybení tohoto charakteru v posuzované věci zjištěno ovšem nebylo. Ústavní stížnost stěžovatelů směřovala proti usnesení krajského státního zastupitelství, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku proti podmíněnému zastavení trestního stíhání obviněného dle § 307 trestního řádu. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, z čehož vyplývá, že zásadně neexistuje ústavněprávní "nárok" třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána, souzena nebo dokonce odsouzena [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.), bod 61