IV.ÚS 3510/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3510/24 ze dne 30. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nárokuj s. r. o., sídlem Karlova 471, Veselí nad Moravou, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 33 Cdo 2105/2024-178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2024 č. j. 12 Co 14/2024-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. října 2023 č. j. 39 C 114/2022-95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Provident Financial s. r. o., sídlem Olbrachtova 2006/9, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí přitom, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 21 542 Kč. Částka měla představovat bezdůvodné obohacení ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi jejím právním předchůdcem a vedlejší účastnicí, která byla podle stěžovatelky neplatná. Její právní předchůdce úvěr zcela splatil. Neplatnost smlouvy měla být způsobena tím, že vedlejší účastnice při poskytnutí úvěru řádně nezkoumala úvěruschopnost právního předchůdce stěžovatelky, a z toho důvodu neměla nárok na příslušenství úvěru v celkové výši. Podle obvodního soudu ale vedlejší účastnice tuto zákonnou povinnost neporušila a úvěruschopnost ověřila dostatečným způsobem. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Shodně s ním dospěl k závěru, že vedlejší účastnice zkoumala úvěruschopnost dlužníka dostatečně a výše roční procentní sazby nákladů ("RPSN") nebyla v rozporu s dobrými mravy. Smlouvu o úvěru posoudil jako platné právní jednání. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Pokud stěžovatelka namítala rozpor s jeho judikaturou proto, že si vedlejší účastnice neověřila právním předchůdcem stěžovatelky tvrzenou výši výdajů, šlo podle něj o rozhodnutí, ve kterých se otázkou posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zabývaly soudy, na rozdíl od této věci, v situaci, kdy ještě nedošlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru. Odkázal dále na rozsudek ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). V právě posuzované věci k tomuto závěru dospět nelze, a nelze tak dovodit důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy), byť by vedlejší účastnice pochybila neprověřením si spotřebitelem uváděných výdajů. II. Argumentace stěžovatelky 5. Podle stěžovatelky si vedlejší účastnice řádně nevyžádala podklady a listiny, aby ověřila údaje uváděné jejím právním předchůdcem o jeho pravidelných výdajích. Jednání vedlejší účastnice bylo účelově a vědomě laxní a výši výdajů spotřebitele neřešila, a to ani v situaci, kdy měla prokázáno, že právní předchůdce stěžovatelky byl v době uzavírání spotřebitelského úvěru nezaměstnaný. 6. Postup soudů je v rozporu s rozsudkem Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s. r. o. proti EC Financial Services, a. s. Podle Soudního dvora EU články 8. a 23. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen "směrnice") musí být vykládány tak, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Dále odkázala na nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 334). Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k narušení její právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Obecné soudy v totožných věcech rozhodují odlišně. Jde tak o zjevný exces a svévoli. Na závěr stěžovatelka uvedla, že ústavní stížnost do týdne doplní o podrobnou argumentaci, což však neučinila. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. 9. Stěžovatelka svůj nárok odvíjí od předpokladu, že pochybení při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele má mít automaticky za následek neplatnost smlouvy o úvěru, a to i pokud by spotřebitel byl schopen úvěr splácet a zcela jej splatil. Povinnost prověřit úvěruschopnost spotřebitele přitom vychází z výše uvedené směrnice a je provedena zejména v § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 10. Před posouzením relevance stěžovatelčiných námitek a jejich potenciálním ústavněprávním přesahem je namístě zdůraznit, že v této věci požadovaná částka je svou výší bagatelní. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24, bod 6). Ústavní soud tak vždy učinil vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 33, nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11]. 11. Otázka důsledků pochybení při zkoumání úvěruschopnosti je nanejvýš praktická s možným dopadem na velké množství osob. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence. Z toho důvodu se Ústavní soud ve vztahu k otázce následků pochybení při zkoumaní úvěruschopnosti za situace, kdy úvěr byl již zcela splacen, opodstatněností stížnosti zabýval. 12. Stěžovatelka rozporuje názor Nejvyššího soudu, podle nějž pochybení při zkoumání úvěruschopnosti automaticky nevede k neplatnosti právního jednání. Z napadeného usnesení vyplývá, že sankce v podobě neplatnosti nastupuje, až pokud je postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, tj. že mu úvěr neměl být poskytnut. Jde tedy o výklad podústavního práva, který je primárně úkolem obecných soudů. Ústavní soud do tohoto procesu zasahuj