IV.ÚS 3512/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3512/15 ze dne 8. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Klána, se sídlem U Průhonu 40, Praha 7, správce konkursní podstaty úpadce: TESLAMP Holešovice, a. s., se sídlem U Papírny 9/614, Praha 7, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 32 Cdo 4328/2013-1111, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013 č. j. 9 Cmo 437/2012-957 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012 č. j. 46 Cm 238/2000-874, spojenou s návrhem na projednání stížnosti mimo stanovené pořadí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatel se s odvoláním na porušení základních práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí. II. Městský soud v Praze v řízení o zaplacení částky 1 123 837 753,87 Kč napadeným rozsudkem zastavil řízení ohledně 7,8% úroku z prodlení z částky 523 849 103,87 Kč za dobu od 12. 2. 2008 do 28. 2. 2012 (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 123 837 753,87 Kč se 7,8% úrokem z prodlení od 30. 9. 2000 do 11. 2. 2008, dále se 7,8% úrokem z prodlení z částky 599 988 650 Kč od 12. 2. 2008 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 523 849 103,87 Kč od 1. 3. 2012 do zaplacení (výrok II), stěžovateli uložil zaplatit žalované České spořitelně, a. s. (dále jen "žalovaná") na náhradu nákladů řízení částku 15 045 984 Kč (výrok III), a rozhodl, že stěžovatel a vedlejší účastnice na straně žalované Česká republika - Ministerstvo financí (dále jen "vedlejší účastnice") nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV a změnil jej ve výroku III tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 16 723 598,80 Kč (výrok I), stěžovateli uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 195 867,20 Kč (výrok II) a rozhodl, že stěžovatel a vedlejší účastnice nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Vrchní soud odkázal na závěry (předcházejícího, tj. prvního) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2865/2008 a vázanost těmito závěry, a dovodil, že druhá smlouva o úvěru (ze dne 30. 1. 1998 uzavřená úpadcem se žalovanou), i přistoupení k dluhu, jsou neplatnými právními úkony podle § 39 o. z. pro rozpor s § 161e odst. 1 obch. z. Odvolací soud současně zdůraznil, že k bezdůvodnému obohacení mohlo dojít jen na straně společnosti TES PRAHA, a. s., která na základě smlouvy o úplatném převodu cenných papírů ze dne 13. 2. 1996 s Fondem národního majetku ČR jako prodávajícím, koupila 100 % akcií úpadce (resp. jeho právního předchůdce). Za této situace však žalovaná není ve sporu pasivně legitimovaná k plnění požadovaném žalobou. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013 č. j. 9 Cmo 437/2012-957, směřující proti té části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012 č. j. 46 Cm 238/2000-874 v zamítavém výroku II ve věci samé (výrok I), dále rozhodl, že ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá (výrok II), že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 597 934 Kč (výrok III) a stěžovatel a vedlejší účastnice nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok IV). Dovolací soud v prvé řadě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků o nákladech řízení odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, které již nebylo možné odstranit. Ve vztahu k přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, směřujícímu proti potvrzujícímu výroku ve věci samé, dovolací soud zdůraznil, že stěžovatelem předestřená otázka, zda lze v souzené věci aplikovat § 451 odst. 2 o. z., a to samostatně nebo i souběžně s § 454 o. z., přičemž z této aplikace vyplývá pasivní legitimace žalované, přípustnost dovolání nezakládá, neboť k této otázce, zda jde o bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 o. z. nebo podle § 454 o. z. (která představuje odlišnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacování), se Nejvyšší soud vyjádřil již ve svém předchozím rozsudku v souzené věci a na tomto názoru, který je konformní s ustálenou judikaturou, setrvává. Obdobně, a to i s odkazy na judikaturu (a na závěry odborné literatury) dovolací soud posoudil otázky nedovolenosti plnění poskytnutého úpadcem žalované k úhradě dluhu z první smlouvy o úvěru, z důvodu neplatnosti právního úkonu pro rozpor se zákonem (§ 39 o. z.), a také možné aplikace § 332 odst. 1 obch. z. (jímž se ostatně dovolací soud zabýval v předchozím rozhodnutí). Nejvyšší soud dále v obsáhlém rámci poukázal na jednotlivé otázky vyplývající z tvrzení stěžovatele, jež by se měly týkat splnění předpokladů vymezených v § 237 o. s. ř. pro přípustnost dovolání. Dovolací soud následně k otázce možné aplikace § 457 o. z., s ohledem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3617/2012 a ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 (a také rozsudku ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2865/2008), uvedl, že předmětné ustanovení dopadá pouze na situace, kdy obě strany fakticky plnily. V souzené věci žalovaná poskytla úpadci podle neplatné druhé smlouvy o úvěru plnění, aniž by jí úpadce poskytl jakékoliv vzájemné protiplnění, zavázal se jen poskytnuté plnění vrátit; proto ve vztahu mezi úpadcem a žalovanou použití § 457 o. z. nepřichází v úvahu. Soud konečně poukázal na to, že stěžovatelův odkaz na jeho judikát sp. zn. 28 Cdo 4943/2008 není přiléhavý, neboť rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu. III. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti (a v jejích doplněních) připomněl skutkové okolnosti projednávané věci, komentovaně uvedl průběh řízení a jednotlivá vydaná rozhodnutí. Podrobněji poukázal na hlavní právní otázku, tj. otázku pasivní legitimace žalované, společnosti TES PRAHA, a. s., nebo obou subjektů. Stěžovatel se domnívá, že civilní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a na legitimní očekávání, a to zásadním způsobem, když se bez jakéhokoliv přesvědčivého a logického zdůvodnění odchýlily od příslušné judikatury, která v podstatných a charakteristických rysech řeší stejné či obdobné otázky. Tím došlo podle stěžovatele k porušení jejich povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení souzené věci, nebylo přihlédnuto k jejím specifikům, napadená rozhodnutí vykazují prvky nepřípustné libovůle a jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; to se ostatně promítlo i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel konečně poukázal také na to, že mu v důsledku nesprávného obsazení soudu při řízení a vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu bylo odňato právo na zákonného soudce, když souzenou věc neměl rozhodovat senát č. 32 nýbrž senát č. 33. Stěžovatel s odkazem na § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhl, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně. Dosavadní průběh řízení, i obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy. IV. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti,