IV.ÚS 3516/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3516/16 ze dne 15. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti IPP Invest Real, a. s., se sídlem Nad Úžlabinou 448, 108 00 Praha 10, IČ 27616258, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem, se sídlem Školská 695/38, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2016 č. j. 28 Cdo 1155/2016-373, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti a) Okresního soudu v Mělníku, b) Krajského soudu v Praze, c) obchodní společnosti 1. faktorská s. r. o., se sídlem Husitská 107/3, 130 00 Praha 3, IČ 26777355, a d) Veroniky Zimmelové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 24. října 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost IPP Invest Real, a. s. (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv. Konkrétně stěžovatelka namítá zásah do práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jakož i porušení práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Okresním soudem v Mělníku probíhal pod sp. zn. 5 C 362/2010 občanskoprávní spor mezi stěžovatelkou (dále také jako "první žalobkyně") a obchodní společností 1. faktorská s. r. o. (dále také jako "druhá žalobkyně") na straně jedné a Veronikou Zimmelovou (dále jen "žalovaná") na straně druhé. 2) První žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Druhá žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 875 000 Kč s příslušenstvím ze stejného titulu. Žalovaná (bývalá zaměstnankyně první žalobkyně) měla žalobkyním údajně způsobit škodu tím, že prostřednictvím internetového bankovnictví převedla z bankovního účtu první žalobkyně částku 1 000 000 Kč na bankovní účet druhé žalobkyně. Poté měla převést z bankovního účtu druhé žalobkyně na bankovní účet Patrika Pokorného částky 1 175 000 Kč a 1 000 000 Kč. Následně měla žalovaná z bankovního účtu Patrika Pokorného převést na svůj bankovní účet částky 1 000 000 Kč a 875 000 Kč (dále jen "sporné plnění"). 3) Okresní soud v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 13. května 2013 č. j. 5 C 362/2010-172, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. července 2013 č. j. 5 C 362/2010-184, doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 13. února 2014 č. j. 5 C 362/2010-240 a opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. dubna 2014 č. j. 5 C 326/2010-263, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Soud prvního stupně konstatoval, že v řízení se nepodařilo prokázat, že by jednotlivé bankovní převody uskutečnila žalovaná, tedy že by tato svým protiprávním jednáním způsobila žalobkyním škodu. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru, že nároky žalobkyň nelze posoudit ani jako práva z bezdůvodného obohacení. Žalovaná totiž jednotlivé částky neobdržela z bankovních účtů žalobkyň, ale z bankovního účtu Patrika Pokorného. Pouze na jeho úkor (ne však přímo k tíži žalobkyň) se mohla žalovaná obohatit. 4) K odvolání obou žalobkyň Krajský soud v Praze (dále také jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 13. května 2014 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-269, rozsudek soudu prvního stupně spolu s doplňujícím rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesly důkazní břemeno ohledně existence protiprávního jednání žalované. Za této situace se již blíže nezabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. 5) Žalobkyně následně proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání. Rozsudkem ze dne 3. července 2015 č. j. 28 Cdo 4458/2014-312, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2014 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-269 a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu uložil zabývat se otázkou, zda vylíčené skutkové okolnosti nenasvědčují závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. 6) Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. října 2015 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-330, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-338, znovu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná obdržela sporné plnění z bankovního účtu Patrika Pokorného a pouze na jeho úkor se tak mohla (případně) bezdůvodně obohatit. 7) Proti tomuto poslednímu rozsudku odvolacího soudu obě žalobkyně podaly dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. srpna 2016 č. j. 28 Cdo 1155/2016-373 odmítl [výrok I], druhé žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 10 402,77 Kč [výrok II] a první žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 102,43 Kč [výrok III]. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na svoji ustálenou judikaturu zabývající se otázkou vlastnictví peněz umístěných na bankovním účtu a konstatoval, že vůči konečnému příjemci předmětného prospěchu může nárok z bezdůvodného obohacení uplatnit majitel daného účtu, nikoliv osoba, jejíž finance na něj byly prve situovány. Povinnost vydat, co bylo bez právního důvodu získáno, stíhá adresáta plnění. Pokud nabude dodatečně spornou hodnotu jiný subjekt, povinnost vydat přijatý prospěch na něj nepřechází, neboť závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor k obohacení došlo. 8) Ústavní stížnost první žalobkyně (stěžovatelky) směřuje pouze proti poslednímu usnesení Nejvyššího soudu. III. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti výslovně napadá jak výrok o odmítnutí (obou!) dovolání [výrok I], tak nákladový výrok, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 102,43 Kč [výrok III]. Stěžovatelka je přesvědčena, že byť napadené usnesení Nejvyššího soudu budí dojem formální právní správnosti, je nesprávné, a to v takové míře, která porušuje její ústavně zaručená práva. Nejvyšší soud údajně pouze automaticky ("strojově") aplikoval právní normu a judikaturní závěry, bez zohlednění podrobností daného případu. V takovém postupu stěžovatelka spatřuje přepjatý formalismus. Výklad přijatý Nejvyšším soudem podle stěžovatelky odporuje spravedlnosti a představuje v konečném důsledku ústavně nepřípustnou svévoli v soudním rozhodování, čímž porušuje základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Následně stěžovatelka předestírá své vlastní právní hodnocení, jímž se snaží vyvrátit správnost právního závěru Nejvyššího soudu. Je přesvědčena, že na poměry projednávané věci dopadají důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010 sp. zn. 28 Cdo 2771/2009 (který prý předestřenou otázku řeší odlišným způsobem). Za této situace měl prý Nejvyšší soud postupovat podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a předložit danou věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Neučinil-li tak, zatížil dovolací řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny. IV. Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k samotnému přezkumu napadeného rozhodnutí, je povinen zhodnotit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí. V části směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání obchodní společností 1. faktorská s. r. o. (druhé žalobkyně), představuje ústavní stížnost návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť tato část výroku se stěžovatelky bezprostředně nedotýká. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, podaná včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky. Proto přezkoumal napadené rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné