IV.ÚS 3518/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3518/19 ze dne 11. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Uhlíře, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, sídlem Zahradnická 74, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019 č. j. 21 Cdo 2136/2019-319 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2018 č. j. 102 Co 13/2018-286, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TONI CAR TRANSPORT, s. r. o., sídlem U Disku 2346/1, Říčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na "spravedlivý proces" (sc. na soudní ochranu či na řádný proces) podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a dále že byl porušen čl. 90 Ústavy. 2. Rozsudkem ze dne 21. 11. 2017 č. j. 7 C 257/2014-240 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 8. 2018 č. j. 7 C 257/2014-260 Okresní soud Praha-východ uložil vedlejší účastnici (jako žalované) zaplatit stěžovateli (jako žalobci) jednak částku ve výši 19 033 Kč s příslušenstvím (výrok I), jednak částku ve výši 13 653,49 eur s příslušenstvím (výrok II), co do částky 425 Kč s příslušenstvím stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok III) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 159 103 Kč (výrok IV), dále pak uložil stěžovateli zaplatit na náhradu nákladů řízení České republice částku 377,43 Kč (výrok V) a stejnou povinnost v částce 4 208,57 Kč uložil i vedlejší účastnici (výrok VI). 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že žalobu zamítl, a současně rozhodl, že vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává a že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že zčásti není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a zčásti v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Současně stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily důkazní postup a vyhodnotily skutkové okolnosti případu, nesprávně posoudily situaci po právní stránce a dospěly k rozhodnutím z jeho pohledu překvapivým. Stěžovatel má za to, že na odůvodnění soudního rozhodnutí v situaci "tvrzení proti tvrzením" je třeba klást zvýšené požadavky a že krajský soud dospěl k právním závěrům, jež jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a že je jeho rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle níž zaujme-li odvolací soud jiný názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, měl by na tuto změnu účastníky upozornit, umožnit jim se vyjádřit a navrhnout důkazy, které z hlediska dosavadního právního názoru nebyly významné. Krajský soud tak učinil formálně s ohledem na to, že bylo třeba se vyjádřit ihned při jednání, navíc nestačí upozornění v rovině práva hmotného, ale i procesního, neboť tato práva nelze oddělit. 6. Podle stěžovatele měl krajský soud vycházet z toho, že je ve vztahu k vedlejší účastnici v pozici slabší strany. V této souvislosti poukazuje na princip ochrany slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích, jak plyne z čl. 28 Listiny, § 18 zákoníku práce, judikatury Soudního dvora Evropské unie a čl. 31 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen "Listina EU"), přičemž tvrdí, že posuzovaly-li obecné soudy otázku pracovněprávního charakteru (diety), rozhodovaly o tom, zda mu náleží ochrana plynoucí z těchto předpisů, a namítá, že aplikaci práva Evropské unie však opomenuly zvážit. 7. Dále stěžovatel uvádí, že je přesvědčen, že v dovolání namítal porušení práva hmotného a že právní názor krajského soudu je nesprávný a v rozporu se zákonem. Současně tvrdí, že postavil-li krajský soud své rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a byl naplněn dovolací důvod, neboť šlo o posouzení správnosti aplikace práva na zjištěný skutkový stav. Následně stěžovatel cituje závěry soudů nižších stupňů k důkazní situaci, jde-li o jeho tvrzení o ústním sjednání pohyblivé složky mzdy v podobě tzv. kilometrovného, přičemž právní závěry krajského soudu "ve vztahu k prokázání či neprokázání výplaty stravného ve vztahu k tvrzenému kilometrovnému a k důkaznímu břemenu" nepovažuje za správné. Má za to, že je třeba držet se předmětu řízení, jak byl vymezen žalobou, a tím byl nárok na zaplacení stravného podle zákoníku práce; v tomto ohledu soud prvního stupně správně dovodil, že vedlejší účastnice splnění své zákonné povinnosti poskytovat mu náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, neprokázala, resp. přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala své tvrzení o tom, že by měsíčně vyplácené částky (pozn.: v celkové výši 356 353 Kč) byly stravným. 8. Současně stěžovatel odmítá argumentaci krajského soudu, dle níž nebylo-li prokázáno uzavření ústní dohody o tzv. kilometrovném, vedlejší účastnicí vyplacená částka by představovala bezdůvodné obohacení, s tím, že bezdůvodné obohacení nebylo předmětem řízení, resp. že nezná důvod, proč by měl prokazovat sjednání tzv. kilometrovného, když předmětem žaloby bylo stravné. Vedlejší účastnice tvrdila, že stravné bylo vyplaceno, k čemuž předložila důkazy, ty však k prokázání této skutečnosti nepostačovaly. Podle stěžovatele takové posouzení krajského soudu, dle něhož nejde-li o tzv. kilometrovné, pak jde o stravné, nelze připustit. Současně stěžovatel vylučuje, že by v případě mu vyplacené částky mělo jít o stravné, a poukazuje na nedostatky v evidenci vedlejší účastnice a na to, že z jejích dokladů plyne, že ze "stravného" byly odečítány a strhávány různé částky, což není přípustné. 9. Stěžovatel pak s poukazem na důkazní situaci a odpovědnost vedlejší účastnice tvrdí, že podle § 18 zákoníku práce měl být přijat výklad pro něj co nejpříznivější. Současně zmiňuje, že dle Ústavního soudu nelze některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních okolností případu, a že jeho standardní rozložení může vést k neudržitelnému zatížení strany, která je nese, protože objektivně nemá informace o podstatných skutečnostech, přičemž nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, že jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhod