IV.ÚS 3519/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3519/11 ze dne 2. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele MUDr. J. B., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 587/2011 ze dne 13. 10. 2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 4380/2011 ze dne 31. 8. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 25. 11. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 Nt 4380/2011 ze dne 31. 8. 2011 vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), v souvislosti s obviněním ze spáchání trestného činu znásilnění dle § 241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), trestného činu ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 trestního zákona, trestného činu omezování osobní svobody dle § 231 odst. 1 trestního zákona, trestného činu vydírání dle § 235 odst. 1 trestního zákona, trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci dle § 197a odst. 1 trestního zákona, přečinu sexuálního nátlaku dle § 186 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle § 283 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu omezování osobní svobody dle § 171 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu znásilnění dle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Proti usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 44 To 587/2011 ze dne 13. 10. 2011 jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatel měl za to, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky, přičemž neoprávněný zásah do těchto práv spatřoval stěžovatel jednak v tom, že byl po svém zadržení omezen na osobní svobodě podstatně déle než kolik činí lhůta dle § 76 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a dále v tom, že obecné soudy chybně posoudily otázku naplnění zákonných vazebních důvodů, neboť tyto nebyly v jeho případě dány. Pokud jde o první okruh námitek, stěžovatel uvedl, že byl Policií České republiky zadržen na letišti Ruzyně dne 27. 8. 2011 ve 12:30 hod., přičemž návrh na jeho vzetí do vazby byl státním zástupcem podán až dne 31. 8. 2011 v 11:32 hod. a obvodní soud o něm začal rozhodovat ve 14:00 hod. téhož dne. Stěžovatel byl tedy orgány činnými v trestním řízení omezen na své osobní svobodě po dobu 95, resp. 97 hodin od zadržení, ačkoliv měl být s ohledem na ustanovení § 76 odst. 4 trestního řádu již po uplynutí 48 hodin propuštěn na svobodu. Stěžovatel připustil, že byl sice od 28. 8. 2011 do 30. 8. 2011 v souvislosti s hospitalizací ve Fakultní nemocnici Na Bulovce ze zadržení propuštěn, nicméně co se tohoto propuštění týče, šlo o úkon toliko formální, neboť i v průběhu hospitalizace byl stěžovatel pod nepřetržitým dohledem policistů a nesměl se bez jejich doprovodu vzdálit ani na toaletu. Stěžovatel podotkl, že je mu známo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tvo 15/2001, týkající se nezapočítávání doby hospitalizace do doby zadržení, nicméně závěry v něm obsažené na jeho případ nedopadají, neboť okolnosti, za nichž k hospitalizaci došlo, nelze podřadit pod ustanovení § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, na něž citovaný judikát odkazuje. Za mnohem přiléhavější označil stěžovatel nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2244/2007, v němž Ústavní soud vyslovil názor, že se střežení zadržené osoby v nemocnici rovná faktickému omezení její osobní svobody, z čehož je zřejmé, že tímto způsobem dobu zadržení prodlužovat nelze. To platí tím spíše za situace, kdy stěžovateli jeho zdravotní stav umožňoval podrobovat se v případě potřeby úkonům trestního řízení. Kromě toho z citovaného nálezu plyne, že protokol policejního orgánu o zadržení a následném propuštění stěžovatele, jakož i zpráva o průběhu hospitalizace, je pouhým tvrzením jedné strany, které nelze bez dalšího ověření považovat za správné, neboť takový přístup by odporoval principu rovnosti stran soudního řízení. Městský soud jako soud stížnostní výše uvedeným námitkám nepřisvědčil, nicméně učinil tak dle názoru stěžovatele zcela neodůvodněně a nepřezkoumatelně, když z jeho rozhodnutí nebylo seznatelné, jak k závěrům v něm uvedeným dospěl. Tvrzení městského soudu o tom, že stěžovatel nebyl po dobu svého pobytu v nemocnici zadržován, nebylo založeno na žádném listinném podkladě; naopak stěžovatel doložil, že zadržován fakticky byl, přičemž se nejednalo o žádné monitorování, jak uváděl městský soud, neboť stěžovatel nemohl ani sám vyjít z pokoje. Co se týče druhého okruhu námitek, tzn. nenaplnění vazebních důvodů, stěžovatel ve vztahu k vazebnímu důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu poukazoval na řadu okolností, které dle jeho názoru vyvracely důvodnou obavu, že uprchne či že se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. Stěžovatel konkrétně konstatoval, že po celou dobu s policií plně spolupracoval a že se vrátil ze zahraniční dovolené, přestože mu bylo známo, že došlo k zahájení úkonů trestního řízení a že je podezřelý z několika trestných činů včetně znásilnění. Obecné soudy odůvodňovaly naplnění předmětného vazebního důvodu mimo jiné dobrou jazykovou vybaveností stěžovatele a jeho vazbami mimo území České republiky, nicméně tyto podmínky, jsou-li vazbami míněny vztahy nikoliv striktně rodinné, v současné době splňuje celá řada občanů České republiky a mimo to pouhá možnost vycestování do zahraničí důvodnou obavu z uprchnutí či skrývání se stěžovatele nezakládá, a to zejména za situace, kdy dobrovolný návrat stěžovatele ze zahraniční dovolené, jeho rodinné a pracovní vazby, jakož i dosavadní bezúhonnost důvodnost obavy z jeho útěku zásadním způsobem zeslabují. Pokud jde o hrozbu vysokého trestu, z ustálené judikatury Ústavního soudu reprezentované nejnověji nálezem sp. zn. IV. ÚS 3294/09 plyne, že uložení tzv. útěkové vazby lze odůvodnit hrozbou vysokého trestu pouze tehdy, pokud je možno na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Stěžovatel podotkl, že horní hranice trestu odnětí svobody činí sice v jeho případě deset let, ale vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřipadá uložení takto vysokého trestu v úvahu; stěžovatel v tomto ohledu poukázal jak na svou dosavadní bezúhonnost, tak na způsob provedení údajných trestných činů, kdy se poškozené necítily ani natolik poškozeny, aby spáchání trestného činu oznámily bezprostředně poté, kdy k němu mělo dojít. Ve vztahu k vazebnímu důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu stěžovatel tvrdil, že nebezpečí opakování trestné činnosti, pro niž je stíhán, v podstatě neexistuje, a to z několika důvodů. Jednak není na jednání, z nějž byl obviněn, nijak závislý a kromě toho u něj poškozené asistentky už nepracují a jeho jednání je v důsledku medializace celého případu pod silnou kontrolou veřejnosti. Ostatně už jen sám fakt trestního stíhání vede stěžovatele ke zdrženlivosti a jen stěží si lze představit, že by se po svém propuštění z vazby choval znovu k zaměstnancům obdobným způsobem. Stěžovatel rovněž poukázal na svůj současný zdravotní stav, resp. celkovou fyzickou ochablost, z níž vyplývá, že by se nemohl znovu dopustit skutků uvedených v obvinění, pokud by k nim bylo třeba jakékoliv fyzické námahy. Dle názoru stěžovatele se obecné soudy s námitkami zpochybňující existenci jednotlivých vazebních důvodů dostatečně nevypořádaly a jejich rozhodnutí tak nesplňovala požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn.