IV.ÚS 352/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 352/22 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Aleny Doležalové, zastoupené JUDr. Michaelou Voseckou Klečkovou, advokátkou, sídlem Ječná 1321/29a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2021 č. j. 33 Cdo 1691/2021-280, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2021 č. j. 19 Co 189/2020-253 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. června 2020 č. j. 108 C 65/2015-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a společnosti 1) EDEN Královo Pole s.r.o. - v likvidaci, sídlem Pražákova 1008/69, Brno, a společnosti 2) KOMFORT, a.s., sídlem Křenová 478/72, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 2. 2022, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Vedlejší účastnice 1) a společnost Pramen ? Brněnka, spol. s r. o. se ve smlouvě o budoucím převodu jednotky do vlastnictví ze dne 4. 4. 2007 a v jejím dodatku č. 1 ze dne 12. 5. 2008 zavázaly, že vedlejší účastnice 1) jako stavebník a budoucí vlastník komplexu EDEN převede na budoucího kupujícího, jímž se na základě dodatku č. 1 k této smlouvě stala místo původního kupujícího stěžovatelka, ve smlouvě vymezenou bytovou jednotku. Předmětem převodu mělo být i garážové stání a spoluvlastnický podíl na společných částech domu a pozemku, jehož výlučným vlastníkem v té době byla společnost Pramen - Brněnka, spol. s r. o., která se zavázala k budoucímu převodu příslušného spoluvlastnického podílu na skutečně zastavěné části pozemku. V čl. XI odst. 3 této smlouvy vedlejší účastnice 1) prohlásila, že "přejímá záruku za jakost díla po dobu 36 měsíců ode dne jeho předání, práva ze záruky přechází dnem předání díla na kupujícího, který je oprávněn uplatnit je přímo u jednotlivých dodavatelů staveb". 3. Kupní smlouvou ze dne 5. 1. 2010 vedlejší účastnice 1) převedla na stěžovatelku vlastnické právo k jednotce č. X1 nacházející se v 6. nadzemním podlaží domu č. p. X2 umístěné na ulici P. v B., zapsaného na listu vlastnictví č. X3 pro katastrální území Královo Pole, obec Brno, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-město, postaveném na pozemku p. č. X4, dále k příslušnému spoluvlastnickému podílu na pozemku p. č. X4 a X5 a k přesně specifikovaným spoluvlastnickým podílům na společných částech budovy. Právní účinky vkladu nastaly dne 15. 1. 2010. Kupní smlouva neobsahovala žádná specifická ujednání ohledně záruční doby či uplatnění práv ze záruky. 4. Stěžovatelka dne 22. 6. 2012 vytkla vedlejší účastnici 1) vady budovy spočívající v zatékání do 1. podzemního podlaží - garáže. V reklamaci uvedla, že při dešti se v tomto prostoru vždy objevuje velké množství vody a žádala o odstranění závady v záruční době. Vedlejší účastnice 1) potvrdila převzetí reklamace téhož dne a reagovala na ni dopisem ze dne 26. 6. 2012, že věc byla postoupena dodavateli k odstranění závady. Stěžovatelka vyzvala vedlejší účastnici 1) k odstranění závady předžalobní výzvou ze dne 21. 3. 2014. Vedlejší účastnice 1) následně stěžovatelce písemně sdělila, jaká opatření již byla provedena pro odstranění závady a jakým způsobem bude dále postupováno. Stěžovatelku i ostatní uživatele prostor požádala o trpělivost. Společnost Sanostav s.r.o. dne 9. 4. 2014 vypracovala zprávu o provedení stavebně technického posouzení stavby, v níž popsala dosavadní stav v budově a možné způsoby pronikání vody a navrhla technické řešení dané situace. Ze zprávy o provedené opravě hydroizolace ze dne 16. 6. 2014 vyplynulo, že vedlejší účastnice 2) ve dnech 19. až 29. 5. 2014 realizovala společně se společností Sanostav s.r.o. v podzemních garážích objektu Eden sanační práce v garáži. Při následné kontrole nebylo shledáno zatečení v opravovaných místech. Fotografie předložené stěžovatelkou z ledna, července a září 2014 i datovaných dnem 18. 8. 2015 vypovídají o tom, že v prostorech garáží je patrno zatečení vody do podzemních prostor, vedlejší účastnice 1) nicméně uvedla, že na fotografiích jde o jiné závady než ty reklamované před podáním žaloby. 5. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9. 6. 2020 č. j. 108 C 65/2015-216, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 1. 2021 č. j. 19 Co 189/2020-253, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala, aby soud uložil vedlejším účastnicím řízení povinnost společně a nerozdílně bezplatně odstranit vady díla - budovy č. p. X2 - projevující se zatékáním do 1. podzemního podlaží - garáže - předmětné budovy a budovy vzájemně propojené č. p. X6 dilatační spárou a tvorbou louží, a to opravou, která bude ze strany vedlejších účastnic realizována v souladu s platnými právními a normativními předpisy do 60 dnů od právní moci rozsudku. 6. Pro posouzení věci bylo určující, zda stěžovatelka vytkla vady vedlejší účastnici 1) v záruční době. Podle stěžovatelky byla pro uplatnění vad určující doba 36 měsíců ode dne předání věci, kterou si strany sjednaly ve smlouvě ze dne 4. 4. 2007. Obecné soudy se však s tímto názorem neztotožnily. Městský soud, s jehož argumentací se v převážné míře ztotožnil i krajský soud, poukázal na to, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla dne 5. 1. 2010 uzavřena kupní smlouva. Dne 15. 1. 2010, kdy došlo ke vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, stěžovatelka převzala předmět koupě. Protože kupní smlouva neobsahovala zvláštní ustanovení o záruční době, uplatní se u ní záruční doba 24 měsíců od převzetí věci podle § 619 a 620 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka se tudíž tím, že vytkla vady až dopisem ze dne 22. 6. 2012, následkem prekluze práva připravila o možnost domáhat se jeho ochrany u soudu. 7. Městský soud dále uvedl, že považoval smlouvu ze dne 4. 4. 2007 za smlouvu o smlouvě budoucí podle § 50a občanského zákoníku. Podle jeho názoru byla tato smlouva absolutně neplatná pro absenci jedné z podstatných náležitostí, a to úpravy poměrů ke společným částem domu. Tomuto názoru sice nepřisvědčil krajský soud přihlédnuv k aktuální judikatuře Ústavního soudu, která tuto náležitost jako obligatorní pro smlouvu o smlouvě budoucí nevyžaduje, jinak ale souhlasil se závěrem, že smlouva o smlouvě budoucí, v níž byla sjednána záruční doba 36 měsíců od okamžiku předání díla, nemůže stát vedle sebe se smlouvou následně uzavřenou na jejím podkladě jako smlouvou kupní. Smlouva o smlouvě budoucí je pouze určitým předstupněm, který dává účastníkům možnost domáhat se uzavření v ní specifikovaného smluvního závazku. Pokud byly určité záruční podmínky sjednány pouze v této smlouvě, aniž by byly sjednány také v následně uzavřené kupní smlouvě, pak tyto podmínky neplatí. Bylo na stěžovatelce, aby si v kupní smlouvě "pohlídala" smluvně převzaté záruky. Neobstojí její argument, že byla v řízení jako spotřebitel slabší stranou. Pokud by si vymínila, aby bylo ustanovení o prodloužené záruce vtěleno do kupní smlouvy, byla by vedlejší účastnice 1) - s ohledem na odpovídající nárok stěžovatelky - nucena jejímu požadavku vyhovět. 8. Stěžovatelkou tvrzenému uznání dluhu brání podle městského soudu i krajského soudu skutečnost, že uplynutím záruční doby její právo zaniklo. Nešlo jen o promlčení. Kupní smlouva se navíc řídila občanským zákoníkem a zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), přičemž občanský zákoník upravoval v § 558 pouze uznání dluhu peněžitého charakteru, které vyžadovalo písemnou formu, a nikoli jakéhokoli závazku. K takovémuto uznání dluhu však nedošlo. Na skutečnost, že se vedlejší účastnice 1) ve spolupráci s vedlejší účastnicí 2) snažila opravit tvrzenou vadu nelze z pohledu právní úpravy platné pro daný závazkový vztah usuzovat, že uznala nárok stěžovatelky. Pokud vedlejší účastnice 1) uvedla v reakci na poslední výzvu stěžovatelky, že vedlejší účastnice 2) se snaží provést opravu v záruční době, tato zmínka se týkala samostatného smluvního vztahu mezi oběma vedlejšími účastnicemi. Oba soudy nakonec konstatovaly, že nebyla dána pasivní věcná legitimace vedlejší účastnice 2), která pouze fakticky realizovala a snažila se opra