IV.ÚS 3524/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3524/20 ze dne 6. 4. 2021 N 73/105 SbNU 267 Rozhodnutí soudu o nepředání odsouzeného k výkonu trestu do dožadujícího státu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Ingrid Galovcovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října 2020 sp. zn. 14 To 121/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020 č. j. Nt 2040/2020-463, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2, 4 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl o návrhu Městského státního zastupitelství v Praze na předání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody do Slovenské republiky, ve spojení s evropským zatýkacím rozkazem vydaným Nejvyšším soudem Slovenské republiky dne 30. 7. 2020 sp. zn. 3 To/5/2018, a dále o žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. 3. Výrokem I městský soud rozhodl, že podle § 205 odst. 2 písm. b) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") nepředává stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 2 308 dní do Slovenské republiky, neboť jsou splněny podmínky pro uznání a výkon uvedených rozhodnutí v České republice a stěžovatel s předáním k výkonu trestu nesouhlasí. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v celkové výměře 9 let rozsudkem Specializovaného trestního soudu v Pezinku ze dne 21. 10. 2015 č. j. PK-1TŠ/8/2015-7017, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 3 To/5/2018, a to za spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 5 trestního zákona Slovenské republiky (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2003). Toho se podle odsuzujících rozhodnutí dopustil, stručně řečeno, tak, že od září 2001 do února 2002 s dalšími obžalovanými prostřednictvím zfalšovaných smluv vytvářel neexistující pohledávky ke škodě jím ovládaných společností, čímž jim měl způsobit škodu ve výši stovek milionů slovenských korun. První odsuzující rozsudek byl vyhlášen 27. 4. 2007. Po jeho zrušení Nejvyšším soudem Slovenské republiky byl druhý odsuzující rozsudek vyhlášen 21. 10. 2015. 4. Výrokem II ponechal městský soud stěžovatele v předběžné vazbě podle § 205 odst. 6 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Výrokem III zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění na svobodu a výroky IV, V, VI a VII odmítl možnost nahradit vazbu navrhovanými mírnějšími zajišťovacími prostředky (převzetí záruky, písemný slib, dohled probačního úředníka a peněžitá záruka ve výši 4 000 000 Kč). 5. Výrok o nepředání stěžovatele k výkonu trestu do Slovenské republiky odůvodnil městský soud tím, že stěžovatel je občanem České republiky, před soudem prohlásil, že nesouhlasí s výkonem trestu v zahraničí, a naopak souhlasí s výkonem trestu v České republice. Městský soud tak dospěl k závěru, že v dané věci jsou splněny podmínky pro uznání a výkon cizozemského rozhodnutí na území České republiky podle § 305 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Městský soud se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že by trestní odpovědnost byla podle právního řádu České republiky promlčena. Běžící lhůta (15 let) byla přerušena procesními úkony vyjmenovanými v § 34 odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Zároveň nedošlo ani k promlčení výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v dané situaci se nepoužije metoda analogické transpozice, podle které mocenské úkony dožadujícího státu mají stejný účinek jako úkony České republiky. Dále městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že předání by bránilo vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel byl přítomen vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a o konání veřejného zasedání před Nejvyšším soudem Slovenské republiky byl řádně vyrozuměn, včetně možnosti konat toto zasedání v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel se rozhodl zasedání nezúčastnit, přičemž byl zastoupen obhájcem. 6. Výroky o ponechání stěžovatele ve vazbě odůvodnil městský soud tím, že nadále trvají důvody, pro které byl stěžovatel do předběžné vazby vzat. Stále podle soudu existuje riziko, že po propuštění na svobodu stěžovatel uprchne a bude se vyhýbat výkonu trestu, který mu byl pravomocně uložen. Tato obava je dána celkovým přístupem stěžovatele k trestnímu stíhání, neboť se opakovaně vyhýbal úkonům ve Slovenské republice. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky o pokračování v trestním stíhání stěžovatel Slovenskou republiku opustil a v České republice měnil místa pobytu. Uvedenou obavu posiluje povaha a závažnost trestné činnosti, jakož i stěžovatelovo nedostatečné ukotvení v České republice. Na stěžovatelem uvedené adrese jeho pobytu v P. není znám. Tyto skutečnosti nemohou podle soudu vyvážit nabízené záruky. 7. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se vrchní soud odklonil od závěrů městského soudu o promlčení trestní odpovědnosti, které odlišil od promlčení výkonu trestu. Přisvědčil sice názoru městského soudu, že v dané věci nelze použít metodu analogické transpozice, tedy že úkony orgánů cizího státu mají stejný následek jako úkony orgánů České republiky (např. přerušení promlčecí doby) a že z toho důvodu došlo z hlediska českého trestního zákoníku, do jehož působnosti skutek spadá, k promlčení trestní odpovědnosti dne 6. 2. 2017. Předmětem probíhajícího řízení je však předání k výkonu trestu, přičemž promlčení trestní odpovědnosti nebrání vedení řízení o předání k výkonu trestu. V takovém případě se zkoumá pouze promlčení výkonu trestu. Podobné podmínky (zkoumání pouze promlčení výkonu trestu) podle vrchního soudu stanovuje rovněž § 305 odst. 1 písm. h) zákona o mezinárodní justiční spolupráci pro (ne)uznání cizozemského rozhodnutí. O promlčení trestní odpovědnosti nic neuvádí ani prameny unijního práva, z nichž zákonná úprava České republiky vychází. Stěžovatelův opačný výklad by přinesl logické nesrovnalosti mezi oběma druhy řízení. Vrchní soud dále poznamenal, že na tomto závěru nic nemůže změnit ani obhajobou předložené vyjádření zpracované na žádost manželky stěžovatele prof. JUDr. Jiřím Jelínkem z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, které se vyjadřuje pouze k promlčení trestní odpovědnosti. 8. Dále se vrchní soud ztotožnil se závěry městského soudu o nutnosti vyhlášení rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky v přítomnosti stěžovatele. Žádnými důkazy se nepodařilo vyvrátit schopnost stěžovatele porozumět vyrozumění o konání veřejného zasedání a možnosti zúčastnit se jej. V den konání veřejného zasedání se stěžovatel podle svědeckých výpovědí stěhoval z O. do P. Veřejného zasedání se zúčastnil jeho obhájce. Podle vrchního soudu tak byly splněny podmínky pro aplikaci § 205 odst. 4 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, podle kterého lze osobu předat, i když bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky vyhlášeno v její nepřítomnosti, byla-li informována o konání soudního jednání a zároveň o možnosti konat jej v její nepřítomnosti. Za jedinou překážku předání stěžovatele tedy vrchní soud považuje jeho nesouhlas s předáním za současné možnosti uznání cizozemského rozhodnutí, které může být uznáno a vykonáno v České republice. 9. Rovněž podle vrchního soudu jsou dány podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě. V této části se vrchní soud plně ztotožnil se závěry městského soudu, které mezitím potvrdily i státní orgány Slovenské republiky. Stěžovatel žije v České republice sám, zatímco jeho rodina žije ve Slovenské republice. Podle vyjádření Vězeňské služby je stěžovatel schopen účasti na veřejném zasedání a z poslední hospitalizace byl propuštěn na svou žádost. Při výpovědi označil svůj zdravotní stav za setrvalý (bez zlepšení či zhoršení). Předložený psychiatrický znalecký posudek označuje stěžovatelovy nemoci za život ohrožující, bez očekávání jejich vyléčení a s nepříznivou prognózou dalšího vývoje. Avšak ani tento posudek nevyloučil možnost výkonu vazby.