IV.ÚS 3526/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3526/18 ze dne 9. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení sp. zn. 3 T 7/2011, spočívající v pokračování nedůvodných průtahů v řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností se stěžovatel v jejím petitu domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že v trestním řízení vedeném proti němu před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 7/2011 došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl při tom k závěru, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná. 3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak učiní k tomu příslušný orgán veřejné moci. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. 4. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti postupu soudu, způsobujícího dle stěžovatele v trestní věci neoprávněné průtahy. Stěžovatel se přitom domáhal toho, aby Ústavní soud výrokem nálezu vyslovil: "Ústavní soud ČR konstatuje, že v řízení konaném před Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 3 T 7/2011, vedeném proti obžalovanému J. M. a spol., byl porušen ústavní princip práva na spravedlivý proces, jež je zakotven mj. v Úmluvě (čl. 6)." Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel se domáhá tzv. konstatování porušení svých práv. Z odůvodnění ústavní stížnosti je pak zřejmé, že toto porušení má spočívat v neodůvodněných průtazích v soudním řízení, jež dle ustálené judikatury představují tzv. nesprávný úřední postup. 5. Jde-li o stěžovatelovu námitku týkající se nepřiměřené délky řízení, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel mohl v zájmu urychlení řízení využít opravný prostředek spočívající v podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (srov. ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů; viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Drenk proti České republice ze dne 4. 9. 2014 č. 1071/12, § 70); z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by tak učinil. Požadavek, aby Ústavní soud zakázal orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), případně mu přikázal, aby v konkrétní věci neprodleně jednal, je přípustný pouze tehdy, pokud předtím stěžovatel podal (bezvýsledně) návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Jde o preventivní prostředek k nápravě stavu v rámci soustavy obecného soudnictví, a to v okamžiku, kdy jsou průtahy aktuální. Proto považuje Ústavní soud využití institutu podle § 174a zákona o soudech a soudcích za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti, neboť jde o institut, který je efektivním prostředkem nápravy [k tomu srov. např. nálezy ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 (N 112/34 SbNU 157), ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 2979/09 (N 107/57 SbNU 377), ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. 6. Nárok na náhradu škody a zadostiučinění, nebylo-li rozhodnuto v přiměřené lhůtě, je možné uplatnit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Ani využití tohoto prostředku nápravy z podané ústavní stížnosti nevyplývá. 7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, byť má k dispozici jiný prostředek, kterým se může domoci žádané nápravy. 8. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. listopadu 2018 Jan Filip v. r. soudce zpravodaj