IV.ÚS 3526/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3526/24 ze dne 26. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatelů Libora Vítovce a Josefa Vítovce, zastoupených Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2024 č. j. 22 Cdo 2843/2024-477, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. června 2024 č. j. 56 Co 123/2024-434 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. ledna 2024 č. j. 34 C 176/2022-394, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Andrey Vítovcové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne následující. Vedlejší účastnice se u okresního soudu domáhala určení, že pozemky vyjmenované v žalobě patří do společného jmění manželů a nejsou zatíženy žádným věcným břemenem. Pozemky koupili společně s manželem (prvním stěžovatelem) v letech 2008 až 2010 z prostředků ve společném jmění manželů a postavili na nich dům, v němž se dodnes nachází domácnost rodiny. V katastru nemovitostí byl jako vlastník evidován jen manžel. V souvislosti s projednáváním rozvodu a úpravy poměrů nezletilých dětí se na jaře 2022 vedlejší účastnice dozvěděla, že darovací smlouvou ze dne 28. 2. 2022 manžel převedl nemovitosti na svého otce (druhého stěžovatele). V souvislosti s darováním byla manželovi zřízena služebnost bezplatného doživotního užívání nemovitostí. 3. Okresní soud Plzeň-město v napadeném rozsudku určil, že vlastníky pozemků jsou vedlejší účastnice a první stěžovatel v režimu společného jmění manželů, a že služebnost bezplatného doživotního užívání pozemků zřízená ve prospěch prvního stěžovatele neexistuje. Podle okresního soudu se neprokázala skutková verze stěžovatelů, že koupi pozemků a stavbu rodinného domu financoval první stěžovatel ze svých výlučných prostředků, získaných darem od druhého stěžovatele. Vedlejší účastnice s převodem vlastnického práva k nemovitostem a zřízením věcného břemene neudělila souhlas, darovací smlouva proto byla neplatná pro porušení § 747 odst. 1 a § 714 odst. 2 občanského zákoníku. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud tak, že stěžovatelé jsou povinni vedlejší účastnici zaplatit společně a nerozdílně částku ve výši 703 606 Kč. Při určení odměny advokáta vyšel okresní soud z tarifní hodnoty odpovídající ceně žalovaných nemovitostí k 11. 10. 2023. Ta byla stanovena znaleckým posudkem, který okresnímu soudu vedlejší účastnice předložila na posledním jednání. 4. Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek okresního soudu v části týkající se jádra sporu. Změnil však nákladový výrok okresního soudu. Okresní soud postupoval správně, pokud při určení tarifní hodnoty vycházel z ceny nemovitostí ve znaleckém posudku, avšak nezohlednil, že nemovitosti patřily do společného jmění manželů (kde platí obecné pravidlo, že podíly na vypořádávaném jmění obou manželů jsou stejné). Bylo na místě, aby tarifní hodnota byla určena jen jako jedna polovina zjištěné ceny nemovitostí. Stěžovatelé proto měli správně zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů v řízení před okresním soudem společně a nerozdílně nižší částku, celkem 427 145 Kč. 5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů. Otázky vztahující se k nákladovému výroku byly podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu objektivně nepřípustné. V další části dovolání trpělo vadami, pro které nebylo možné v řízení pokračovat. Nebylo totiž zřejmé, se kterým ze dvou vymezených předpokladů přípustnosti se jednotlivé otázky pojily. Nejvyšší soud nicméně dodal, že otázka, zda pozemky patřily do společného jmění manželů, nebyla řešena jako předběžná, šlo o jádro sporu. Z ustálené judikatury přitom plyne, že třetí osoba může být účastníkem řízení o určení, zda je věc ve společném jmění manželů. V mnoha případech půjde o nutnou podmínku pro naplnění pasivní věcné legitimace. Odvolací soud se neodchýlil od závěrů ustálené judikatury. II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že odmítnutí dovolání bylo v rozporu s požadavky spravedlivého procesu. Citují pasáž z nálezu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355), podle níž účel sledovaný řízením o mimořádném opravném prostředku nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníků. K jádru sporu stěžovatelé namítají, že obecné soudy fakticky spojily dohromady dvě řízení s odlišným okruhem účastníků i jiným předmětem řízení. Podle stěžovatelů měly soudy nejprve vyřešit otázku, zda pozemky náležely do společného jmění manželů, a až následně se zabývat neplatností převodu na třetí osobu podle § 747 odst. 1 občanského zákoníku a určením vlastnického práva. V řízení, jehož předmětem je společné jmění manželů, nemůže třetí osoba úspěšně vznášet námitky, jelikož nemá přehled o majetkových vztazích mezi manžely. Po třetí osobě tak nelze spravedlivě požadovat, aby se takového řízení účastnila, natož aby společně a nerozdílně s jedním z manželů platila významné náklady řízení, které nezapříčinila. 7. Stěžovatelé dále soudům vytýkají, že řádně neprovedly k důkazu znalecký posudek o zjištění ceny nemovitostí, který byl základem vysoké částky na nákladech řízení [§ 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Vedlejší účastnice znalecký posudek předložila až po koncentraci řízení na posledním jednání ve věci. Stěžovatelům neměli prostor, aby na tento znalecký posudek reagovali. Vzhledem k tomu, jaké další procesní úkony by soudy musely realizovat (poskytnout účastníkům možnost komplexně se vyjádřit, případně vypracovat revizní posudek a nařídit jednání za účelem dalšího dokazování), nebylo možné hodnotu podílu na nemovitém majetku zjistit bez nepoměrných obtíží. Pro věc samu znalecký posudek nebyl potřebný. Výše odměny za zastupování se tak měla odvíjet od § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu s fixní tarifní hodnotou. Krajský soud sice snížil základ pro tarifní hodnotu na polovinu, nelze však automaticky vycházet z toho, že podíl vedlejší účastnice na nevypořádaném společném jmění bude roven přesně polovině hodnoty nemovitostí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [vyjma části napadající výrok III rozsudku okresního soudu ve věci náhrady nákladů řízení, které krajský soud změnil; v tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 téhož zákona). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Jde-li o námitky stěžovatelů, že obecné soudy nesprávně spojily dohromady dvě řízení s odlišným předmětem a okruhem účastníků, Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl jako vadné. Z dovolání totiž podle Nejvyššího soudu neplynulo, se kterým ze dvou uvedených předpokladů přípustnosti se pojily uvedené právní otázky. Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v doplnění dovolání ze dne 6. 9. 2024 vymezili předpoklad přípustnosti dovolání tak, že "napadené rozhodnutí závisí rovněž na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. tato právní otázka by měla být posouzena jinak". V další části dovolání stěžovatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2614/2008 a navazující judikaturu) a vysvětlují, proč závěry tam uvedené nešlo aplikovat na posuzovanou věc. 10. Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. Plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny explicitně a přímo. Nejvyšší soud by měl v případě pochybností o naplnění požadavku na vymezení přípustnosti zvolit postup vstřícnější k právu dovolatele na soudní ochranu (viz např. nález ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 3085/23, body 21 a 22). Podle Ústavního soudu byl z celkového obsahu dovolání patrný záměr stěžovatelů. Je zřejmé, že vymezené právní otázky považovali za dosud neřešené. V dovolání zdůvodnili, proč podle nich stávající judikat