IV.ÚS 3529/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3529/18 ze dne 27. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Markem Lhotským, advokátem se sídlem Lesnická 787/10, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2018 č. j. 19 Co 16/2018-1383 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 40 P 29/2015-954, za účasti 1. Krajského soudu v Brně a 2. Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a za účasti A. F. K. a B. nezl. R. K., zastoupeného opatrovníkem Statutárním městem Brnem, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka (dále rovněž "matka") podává ústavní stížnost proti v záhlaví usnesení označeným rozsudkům, v nichž tyto soudy rozhodovaly ve věci péče o nezletilého R. K. (dále jen "nezletilý") o návrhu na výkon rodičovské zodpovědnosti. Napadená rozhodnutí, podle názoru stěžovatelky porušila její právo a právo nezletilého na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo nezletilého, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Porušen měl být též čl. 12 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. II. Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného rozsudku, Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2017 č. j. 40 P 29/2015-954 rozhodl o výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilému tak, že ho svěřil do střídavé péče jeho rodičů, a to jak v době před i po rozvodu jeho rodičů, přičemž stanovil týdenní střídavý režim a upravil i místo předání a převzetí nezletilého a dále upravil vyživovací povinnost obou rodičů k nezletilému. Na základě odvolání matky nezletilého rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 13. 6. 2018 č. j. 19 Co 16/2018-1383. Odvolací soud potvrdil rozsudek městského soudu, přičemž se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným městským soudem a dokazování doplnil jen ohledně dalších tvrzení obou rodičů, zprávami opatrovníka a listinami vztahujícími se k poměrům obou rodičů i nezletilého. Odvolací soud konstatoval, že po rozsudku městského soudu bylo týmž soudem vydáno předběžné opatření - usnesení ze dne 20. 11. 2017 č. j. 40 P 29/2015-1035, jímž byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů, které bylo následně potvrzeno usnesením odvolacího soudu. Odvolací soud konstatoval, že i po doplnění dokazování jsou právní závěry městského soudu zcela správné, přičemž městským soudem učiněný závěr, že nejlepším řešením je střídavá péče o nezletilého, má oporu především v závěru znaleckého posudku Mgr. Landové, která hodnotila jak výchovné předpoklady matky nezletilého, tak i jeho otce a konstatovala pozitivní citová pouta nezletilého k oběma jeho rodičům. Z obsahu opatrovnického spisu (v době rozhodování odvolacího soudu čítajícího více než 1300 stran) i s ohledem ke znalosti celého průběhu sporu odvolací soud vzal za prokázané, že matka nezletilého měla a má tendenci otci ve styku s nezletilým bránit a pod nejrůznějšími záminkami tento styk komplikovat, i když byla soudy opakovaně vybízena, aby takového jednání zanechala. Odvolací soud poukázal na usnesení v předmětné věci z roku 2015, kdy soudy podrobně rozebíraly jednotlivá nepodložená a zčásti zveličená tvrzení matky nezletilého o nezpůsobilosti otce mít sám dítě delší dobu u sebe. O nepřípustných praktikách matky ztěžujících či znemožňujících styk otce s nezletilým, byla matka nezletilého již nesčetněkrát oběma soudy důrazně poučována s tím, že její představa, že to bude výhradně ona, kdo bude určovat, kdy a za jakých podmínek se bude otec s nezletilým stýkat, je dlouhodobě zcela neudržitelná. Odvolací soud uvedl, že zvažoval i návrh opatrovníka na svěření nezletilého do výlučné péče otce, neboť ten by styku nezletilého s matkou nijak nebránil; takovému rozhodnutí však bránila skutečnost, že otec svěření nezletilého do své výhradní péče nenavrhoval. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že má právo hájit práva a oprávněné zájmy svého nezletilého syna, neboť jemu ustanovený opatrovník prý tak nečiní, resp. tak nečiní účinně. Na rámec petitu projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka napadá i blíže nijak nespecifikovaná rozhodnutí soudu o místní příslušnosti Městského soudu v Brně, které bylo údajně nesprávně učiněno již na počátku opatrovnického řízení v roce 2015. Stěžovatelka namítá, že místně příslušným soudem měl být soud podle místa trvalého bydliště nezletilého. Ten v době zahájení řízení údajně pobýval s ní na adrese X1. Pokud se týká ústavní stížností napadených rozsudků, stěžovatelka namítá, že soudy měly při svém rozhodování přihlédnout především k tomu, že je schopna zabezpečit péči o nezletilého vhodnějším způsobem, než otec nezletilého. Nezletilému je prý schopna a ochotna zaplatit lepší a kvalitnější vzdělání, než je v možnostech otce, a to školku s výukou anglického jazyka a následně na ni navazující základní školu stejného typu výuky. Takové vzdělání je podle jejího názoru vzhledem k mimořádným rozumovým a emočním schopnostem v nejlepším zájmu nezletilého. Již tato skutečnost prý měla být důvodem pro rozhodnutí soudu o její výlučné péči o nezletilého, neboť soudy mají vždy sledovat nejlepší zájem nezletilého dítěte. Dále stěžovatelka namítá, že nezletilému bylo upřeno jeho právo vyjádřit svůj vlastní názor na věc, která se ho nepochybně bezprostředně týká. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 707/2004, IV. ÚS 288/2004, III. ÚS 2150/2007 a sp. zn. II. ÚS 2866/17). IV. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnou osobou a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky směřující proti napadeným rozhodnutím a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Žádné takové vady, mající ústavněprávní relevanci však v posuzované věci zjištěny nebyly. K procesní otázce podaných námitek Ústavní soud konstatuje, že byly podány výhradně stěžovatelkou, byť se jimi rovněž snaží tvrdit údajné porušení procesních práv nezletilého být v řízení slyšen, resp. vyjádřit svůj vlastní názor k věci, která se ho týká. Nad rámec řečeného Ústavní soud ke stěžovatelovým námitkám dodává: Stěžovatelka zdůrazňuje vlastní zásluhy o výchovu nezletilého, které údajně, mimo jiné, spočívají v jejím opravdovém zájmu zajistit a zabezpečit jeho zdárný vývoj v dostatečném materiálním zabezpečení co nejkvalitnějšího vzdělání, spojeného s výukou anglického jazyka od útlého věku nezletilého. K tomuto tvrzení je třeba připomenout, že výše příjmů jednoho z rodičů a jeho ochota finančně podporovat svého potomka, z něj v žádném případě nečiní "lepšího rodiče", resp. jen tato skutečnost nediskvalifikuje druhého z rodičů v rodičovské způsobilosti a výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti. V tomto směru je pohled stěžovatelky na "kvalitu" výchovy nezletilého zkreslený a v konečném důsledku neoprávněně snižuje přirozenou potřebu nezletilého dítěte na výchovu oběma rodiči v kvalitním a rovnovážném poměru. Z obsahu rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatelka v souvislosti s rozhodnutím soudů o svěření nezletilého do střídavé péče namítá jen zcela podružné problémy. Opatrovník nezletilého, ani závěry vyplývající ze znaleckého posudku nezpochybňují pozitivní vztahy nezletilého k oběma rodičům, přičemž střídavá péče je znalkyní chápána jako zcela přiměřená a potřebná k tomu, aby otec mohl vůbec svoji roli