IV.ÚS 3529/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3529/19 ze dne 10. 12. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 30. 11. 2017, č. j. 1 T 235/2014-832, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5 To 102/2018-860, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, č. j. 7 Tdo 666/2019-958, za účasti Okresního soudu v Mostě, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2019, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestných činů pohlavního zneužití dle § 187 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, za něž mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. 3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, zjednodušeně řečeno v tom, že stěžovatel se měl v období od počátku roku 2011 do konce března 2014 na různých místech dopouštět různých sexuálních praktik vůči nezletilé (na začátku devítileté) dceři své družky, zač jí poskytoval různé finanční částky, většinou 20 Kč (dále jen "předmětný skutek"). 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a svým napadeným rozsudkem rozhodl znovu tak, že stěžovatele uznal vinným stejnými trestnými činy, zmírnil však trvání trestu odnětí svobody na 4,5 roku. Odvolací soud se tak ztotožnil se stěžejními závěry nalézacího soudu, toliko přikročil k úpravě popisu skutku. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku nalézacího soudu dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím namítá 1) nesprávné určení místa činu; 2) nedostatečné respektování zásady in dubio pro reo; 3) nesprávné hodnocení důkazů; 4) uložení exemplárního trestu; 5) nedostatečné prokázání skutkového stavu; 6) procesní pochybení. V jednotlivostech Ústavní soud přibližuje podstatu těchto námitek následovně: 6. Ad 1) stěžovatel namítá, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu je předmětný skutek vymezen tak, že k němu mělo docházet mimo jiné i na ulici X, což bylo i součástí obžaloby, ačkoliv tato informace se nevyskytuje nikde v předmětném trestním spise. Stěžovatel se domnívá, že by to mohlo znamenat, že tímto způsobem mohlo dojít k účelovému upravení výsledků vyšetřovacího spisu, aby tyto korespondovaly s obžalobou. Ač se proti tomu navíc stěžovatel u hlavního líčení vymezil a předsedkyně senátu nařídila provést opravu, přesto s touto nepravdivou informací bylo dále pracováno. 7. Ad 2) se stěžovatel dovolává porušení zásady in dubio pro reo ze strany všech obecných soudů činných v jeho věci. Stěžovatel od počátku poukazoval na skutečnost, že poškozená měla v době, o níž uvedla, že v ní docházelo k předmětnému skutku, dobrovolně docházet k jiné osobě, kde se za odměnu podvolovala pohlavnímu zneužívání. To potvrdila i matka nezletilé a daná osoba za to byla následně i odsouzena, čímž se potvrdila pravdivost stěžovatelovy výpovědi. Přesto byl odsouzen i stěžovatel. Obecné soudy rovněž odkázaly na trestní minulost stěžovatele, ačkoliv tento byl dříve odsouzen jen za majetkovou trestnou činnost. 8. Ad 3) se stěžovatel vymezuje proti způsobu hodnocení důkazů, zejména výpovědi poškozené. Ta se postupně posouvala v čase, její tvrzení se stupňovala a vzájemně si odporovala. Psycholožka ji zpovídala asi pětkrát, přičemž poškozená děj líčila pokaždé jinak. Sama lékařka uvedla, že nedokáže poznat, kdy poškozená mluví pravdu a měla ji označit za zdatnou lhářku. Pracovnice diagnostického ústavu mohly ovlivňovat výpověď poškozené, což bylo potvrzeno jejich výpovědí před soudem, a to ještě předtím, než byl stěžovatel předvolán k podání vysvětlení, aby nemohl na účelové a zavádějící skutečnosti reagovat. Stěžovatel se rovněž vymezuje proti hodnocení znaleckého posudku, v němž znalec poškozenou považoval za věrohodnou a bez důvodu k fabulaci. Vyvrací to skutečnosti prokázané ohledně třetí osoby, která poškozenou zneužívala. Rovněž stěžovatel namítá, že se soud nevypořádal se stěžejní námitkou, proč poškozená uváděla dokonaný styk a další nepravdivé či neprokázané skutečnosti a proč její výpověď měla být v průběhu řízení měněna. Jakýkoliv jiný důkaz než účelová a zavádějící výpověď poškozené chybí. Soudní znalec rovněž neměl být odborně a též techniky vybaven tak, aby byl schopen rozeznat pravdivost výpovědi od nepravdivé. Soud neakceptoval posudek v oboru tak, aby byla vyvrácena nebo potvrzena výpověď poškozené. 9. Ad 4) stěžovatel napadá výši uloženého trestu. Ten považuje za exemplární a podivuje se, že třetí osoba, která byla rovněž odsouzena za pohlavní zneužívání poškozené, byla odsouzena k pouhému podmíněnému trestu. Přitom má jít o identicky popsaný a shodný skutek. 10. Ad 5) stěžovatel poukazuje na podle něj nedostatečné výsledky dokazování ve vztahu ke stěžejním skutečnostem. Prokázán nebyl počátek ani konec jeho údajné trestné činnosti, neboť její konec je vyvracen matkou poškozené. Nebylo prokázáno ani to, kdy, jak a na jakém místě mělo k údajnému zneužívání docházet, přičemž orgány činné v trestním řízení údajně neměly reflektovat ani zneužívání ze strany třetí osoby. Nebyla tak vyvrácena námitka stěžovatele, že poškozená mohla ve vztahu k němu uvádět skutečnosti, které zažila jinde s někým jiným. Obecné soudy se rovněž nezabývaly tím, kdy a jak došlo k poranění hymenu poškozené. Stěžovatel to namítá zvláště proto, že třetí osoba byla odsouzena za trestný čin a sama se doznala ke konání, které k tomuto poranění mohlo vést. Stěžovatel rovněž vznáší otázku, jak vyšetřující lékař dospěl k závěru, že poškozená byla zneužívána: "...kdy oba lékaři shodně konstatovali, že mimo poranění hymenu, jež si mohla nezletilá přivodit sama, byla zneužívána." Obecné soudy se rovněž nezabývaly možnou nevěrohodností svědků, například oznamovatelky. 11. Ad 6) stěžovatel "osobně" vznáší námitku na možné rozpory ve zvukovém záznamu, kdy má údajně chybět část zvukového záznamu ze zahájení hlavního líčení a "jednání ohledně vazby z 23.4.2015". Stěžovatel neměl rovněž možnost být přítomen výslechu poškozené, přičemž nebyl pořízen ani doslovný zápis její výpovědi a jakýkoliv zvukový nebo obdobný záznam. Rovněž byl měněn zápis, že poškozená označila za pachatele stěžovatele. IV. Posouzení Ústavním soudem 12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústa