IV.ÚS 353/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 353/06 ze dne 12. 9. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti TEAM V, a. s., se sídlem Staré Hradiště, areál Fáblovky 402, zastoupené JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem Advokátní kanceláře v Pardubicích, Pernerova 443, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 31 Ca 85/2006-65, ze dne 28. 4. 2006, a rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 7 Afs 162/2004, ze dne 23. 3. 2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové napadla rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2003, č. j. 1559/140/2003-PN-OJ-29/Bi, a v souvislosti s ním i prvostupňové rozhodnutí v této věci, tj. výzvu Finančního úřadu v Pardubicích, čj. 198449/02/248962/5011, ze dne 18. 12. 2002, k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, sp. zn. 31 Ca 99/2003, ze dne 24. 9. 2004, napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové zrušil a věc vrátil Finančnímu ředitelství v Hradci Králové k dalšímu řízení. Proti tomuto rozhodnutí podalo Finanční ředitelství v Hradci Králové kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem, sp. zn. 7 Afs 162/2004, ze dne 23. 3. 2006, tak, že rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, přičemž vyslovil závazný právní názor, jímž se krajský soud řídil a následně rozsudkem, č. j. 31 Ca 85/2006-65, ze dne 28. 4. 2006, žalobu stěžovatelky zamítl. 3. Jak plyne z obsáhlého odůvodnění ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka jako kupující uzavřela dne 26. 9. 2001 se společností VSD a.s. Praha, v likvidaci (dále jen prodávající), kupní smlouvu č. 1/2001 o prodeji průmyslových objektů v Pardubicích, která byla s právními účinky vkladu ke dni 26. 9. 2001 zapsána do katastru nemovitostí v Pardubicích. Stěžovatelce bylo známo, že prodávající je v likvidaci, přičemž bude povinna zaplatit daň z převodu nemovitostí. Po právní poradě byla proto před podpisem kupní smlouvy kupní cena složena do úschovy advokátce JUDr. Evě Vaškové a zároveň byla s JUDr. Vaškovou a společností VSD a.s. Praha, v likvidaci, uzavřena smlouva o správě peněžních prostředků. V čl. III. této smlouvy bylo pak mimo jiné dohodnuto, že část kupní ceny ve výši 579.970,- Kč JUDr. Vašková zaplatí převodem na účet Finančního úřadu v Pardubicích, který bude uveden na výměru daně z převodu nemovitostí, a to do 5 dnů poté, co jí bude výměr prodávající postoupen. Dne 2. 11. 2001 podala prodávající přiznání k dani z převodu nemovitostí a platebním výměrem ze dne 15. 11. 2001 jí správce daně vyměřil daň z převodu nemovitostí. Na základě výše uvedeného smluvního ujednání byla následně JUDr. Vaškovou daň z převodu nemovitostí zaplacena z finančních prostředků v její úschově. Převodní příkaz ze dne 27. 12. 2001 byl proveden z účtu JUDr. Vaškové, přičemž jako variabilní symbol bylo uvedeno IČO prodávající a na místě údajů pro vnitřní potřebu příkazce byla slova "daň z převodu nemovitostí". Vzhledem k okolnosti, že platba daně byla učiněna subjektem odlišným od daňového dlužníka, postupoval správce daně dle ustanovení § 59 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že provedenou platbu daně přijal a nakládal s ní stejným způsobem, jako kdyby ji zaplatil dlužník. Protože bylo určeno, že platba má být použita na úhradu daně z převodu nemovitostí, správce daně při úhradě této daně postupoval podle ustanovení § 59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, které stanoví závazné pořadí při uhrazování daňových povinností, a uvedená platba tak byla použita na nejstarší nedoplatek prodávající na dani z převodu nemovitostí. Za tohoto stavu byla stěžovatelka jako ručitel výzvou Finančního úřadu v Pardubicích, č. j. 198449/02/248962/5011, ze dne 18. 12. 2002, vyzvána k zaplacení daňového nedoplatku daně z převodu nemovitostí ve výši 579.965,- Kč na základě ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání s odůvodněním, že daň z nemovitostí za převáděné nemovitosti byla již řádně zaplacena prodávající. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2003 však bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto a názor finančních orgánů ve svém v pořadí druhém rozhodnutí ze dne 28. 4. 2006 pak potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové, když respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v jeho rozsudku ze dne 23. 3. 2006, jímž zrušil v pořadí prvé rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2004. 4. Nezákonnost rozhodnutí správce daně spatřuje stěžovatelka v tom, že v době, kdy byla vůči ní učiněna výzva k zaplacení daňového nedoplatku, již nebyla ručitelem, a to z důvodu, že JUDr. Vašková zaplatila Finančnímu úřadu v Pardubicích daň z převodu nemovitostí na základě jeho příkazu k úhradě ze dne 27. 11. 2001. V tomto příkazu byly přesně podle platebního výměru Finančního úřadu v Pardubicích uvedeny částka vyměřené daně, konstantní a variabilní symbol a účet správce. Bylo tedy zřejmé, za jakým účelem je platba třetí osobou činěna. Ustanovení § 59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků určuje, že úhrada daně se použije na úhradu daňových povinností v pořadí, kdy před běžnou platbou daní jsou daňové nedoplatky a daňový dlužník tedy není oprávněn s platbou správci daně disponovat jinak, než určit daň, na kterou je platba určena. V posuzovaném případě však nebylo placeno daňovým dlužníkem, ale třetí osobou, odlišnou od daňového poplatníka a ručitele, a v dobré víře, že bude zaplacena přesně tato určená daň. Stěžovatelka v žádném případě nevěděla a ani vědět nemohla o nedoplatku na dani z převodu nemovitostí u prodávající a zaplacením daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí by se navíc na neúnosnou míru zvýšila kupní cena objektů, kdy nebyl a ani není předpoklad domoci se zaplacení daně z titulu ručení u společnosti v likvidaci. Stěžovatelka proto nesouhlasí s interpretací ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, jakož i interpretací ustanovení § 57 odst. 5 a § 59 odst. 5, 6 a 7 zákona o správě daní a poplatků v napadených rozhodnutích, která je podle jejího názoru v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Se svojí argumentací odkazuje i na odůvodnění usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 696/02. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 85/2006 (dříve vedený pod sp. zn. 31 Ca 99/2003), a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové. 6. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření nejprve uvádí, že má za to, že ústavní stížnost je v části, ve které napadá jeho rozhodnutí, nepřípustná, neboť stěžovatelka poté, co Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a tento následně rozhodl, může ústavní stížností napadat pouze toto "poslední" rozhodnutí krajského soudu, neboť pouze tímto rozhodnutím bylo konečným způsobem rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky. V posuzované věci podle jeho názoru nedošlo k porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatelky, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky řádně projednal a o věci rozhodl, přičemž v podrobném odůvodnění rozsudku uvedl, které skutečnosti považuje za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Samotná skutečnost, že Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti finančního ředitelství, nemůže být bez dalšího považována za porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Pro doložení tvrzených skutečností odkazuje Nejvyšší správní soud na soudní spis a především na odůvodnění svého rozsudku, v němž jsou podrobně rozvedeny důvody, které ho vedly k rozhodnutí. K námitkám stěžovatelky v ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud stěžovatelka vystupovala v předmětné věci jako kupující, stala se v případě neuhrazení daně z převodu nemovitostí prodávající ručitelem této daně, a jako taková byla povinna k úhradě daně za prodávající. Vzhledem k okolnosti, že prodávající neuhradila daň z převodu nemovitostí, postupoval správce daně zcela v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, když p