IV.ÚS 353/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 353/12 ze dne 10. 10. 2012 N 171/67 SbNU 97 Rozhodování o vydání cizince k trestnímu stíhání do cizího státu (extradice cizince)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 10. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12 ve věci ústavní stížnosti A. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. Nt 460/2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 14 To 198/2011 o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, spojené s návrhem, aby "bylo uloženo obecným soudům" stěžovatelovo "neprodlené propuštění z extradiční vazby", za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. Nt 460/2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 14 To 198/2011 se ruší, neboť jimi bylo porušeno ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy a právo stěžovatele na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou a posléze opakovaně doplňovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv. Konkrétně stěžovatel namítal, že obecné soudy jeho případ projednaly v rozporu s ustanoveními čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanoveními čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovením čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. 2. Obecné soudy dle stěžovatele v rámci rozhodování o jeho extradici nepřihlédly k tomu, že zde existuje skutečná obava, že trestní řízení v Ruské federaci, v rámci kterého bude probíhat trestní stíhání stěžovatele, nebude odpovídat zásadám zakotveným zejména v čl. 6 Úmluvy či dokonce čl. 3 Úmluvy. Podle zpráv vládních i nevládních organizací, které stěžovatel ve svém návrhu citoval, jsou totiž zmíněná práva v Ruské federaci porušována zcela systematicky. 3. Za významné ústavněprávní pochybení a porušení práva na spravedlivý proces považoval stěžovatel rovněž skutečnost, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo přijato v neveřejném zasedání, pročež stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost se v rámci závěrečné řeči k průběhu řízení jakýmkoli způsobem vyjádřit. 4. Stěžovatel brojil i proti tomu, že Vrchní soud v Praze předjímal výsledek řízení o udělení mezinárodní ochrany ve fázi, kdy o této věci bylo rozhodnuto pouze správním orgánem prvního stupně. II. 5. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který však - přesvědčen o jeho ústavní konformitě - toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 6. Vrchní soud v Praze ve svém podrobném vyjádření se rovněž především odvolal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodl v souladu s ústavním pořádkem, a konstatoval, že při svém rozhodování nepominul ani skutečnosti, které by mohly závěr o přípustnosti vydání zpochybňovat. Pokud se týče námitky stran rozhodování v neveřejném zasedání, uvedl Vrchní soud v Praze, že trestní řád v předmětném řízení žádný jiný způsob jeho rozhodování o podané stížnosti nepřipouštěl, přičemž zákonná úprava podle jeho názoru není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele. 7. Městské státní zastupitelství v Praze se ve svém vyjádření ztotožnilo s právními závěry přijatými v napadených rozhodnutích, přičemž zejména zdůraznilo, že stěžovatelem vyjádřené obavy z mučení či nelidského zacházení byly pouze obecné a nebyly podloženy konkrétními důkazy, že by takové zacházení hrozilo právě jemu. 8. Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. 9. Stěžovatel ve své replice ze dne 25. 8. 2012 uvedl, že podle názoru Evropského soudu pro lidská práva (dále i jen "Evropský soud") jsou podmínky zadržených ve vazbě v Ruské federaci hlubokým a systémovým problémem. S odkazem na judikaturu Evropského soudu rovněž stěžovatel vyjádřil názor, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly spolehlivostí poskytnutých záruk. Obecným soudům stěžovatel vytknul i to, že se též ne zcela důsledně zabývaly důkazy svědčícími o tom, že obvinění vůči němu byla ve skutečnosti vykonstruovaná. 10. Ve své replice stěžovatel dále - nad původní stížnostní žádání - navrhl, aby Ústavní soud uložil obecným soudům neprodleně jej propustit z extradiční vazby. 11. Dne 9. 8. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen amicus curiae brief Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti v tomto přípisu vyjádřilo přesvědčení, že ústavní stížnost byla předčasná, neboť podle jeho názoru je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje, rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání (zde odkázalo na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003, N 54/30 SbNU 65). V přípisu bylo vyjádřeno přesvědčení, že ministr spravedlnosti měl na věci právní zájem, pročež měl být do řízení přizván jako vedlejší účastník ve smyslu ustanovení § 76 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Zároveň tento přípis ne zcela jasně naznačoval, že ministr spravedlnosti snad hodlal předložit věc k posouzení k Nejvyššímu soudu, avšak zákonná tříměsíční lhůta uplynula nedlouho po zapůjčení spisu obecného soudu Ústavnímu soudu (přičemž bez tohoto spisu nebylo prý možno věc Nejvyššímu soudu předložit). 12. Podáními doručenými Ústavnímu soudu ve dnech 5. 9. 2012, 20. 9. 2012, 1. 10. 2012 a 5. 10. 2012 navrhl stěžovatel doplnit dokazování před Ústavním soudem čtením celé řady listin v těchto podáních konkretizovaných, a to zčásti v písemné formě a zčásti formou záznamů na přiložených DVD. III. 13. Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 460/2011, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, Městský soud v Praze rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2011 o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace tak, že podle § 397 odst. 1 trestního řádu je vydání pro skutek uvedený v žádosti Generální prokuratury Ruské federace ze dne 21. 1. 2011 č. 87-808-10 přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že součástí žádosti o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace byly i garance, že stěžovatel nebude vystaven mučení, nebude ponižována jeho důstojnost a budou zachována jeho práva na obhajobu. Podle Městského soudu v Praze pak ze spisového materiálu nevyplývalo nic, co by tyto garance zpochybňovalo. 14. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuta. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle hodnotil podmínky trestně stíhaných v Ruské federaci, přičemž - stručně řečeno - dospěl k závěru, že ačkoliv v Ruské federaci může, a to i z hlediska stěžovatelem citovaných základních práv, docházet k určitým excesům, nejde o praxi natolik rozšířenou či státem trpěnou, aby došlo k naplnění ustanovení § 393 písm. k) trestního řádu. IV. 15. Při ústním jednání odkázal stěžovatel na argumentaci již dříve jím a jeho zástupci Ústavnímu soudu předloženou a zdůraznil, že v Ruské federaci mu hrozí kruté zacházení. Právní zástupkyně stěžovatele (substituční plnou mocí vybavená JUDr. B. H.) předložila při ústním jednání Ústavnímu soudu usnesení Evropského parlamentu o politickém využívání soudnictví v Rusku [2012/2789(RSP)], notářsky ověřenou kopii (spolu s neověřeným překladem) stanoviska moskevské advokátní kanceláře Šurpik a partneři, anotace několika rozsudků Evropského soudu pro lidská práva a osnovu zprávy Human Rights Watch, přičemž navrhla, aby Ústavní soud provedl důkazy čtením těchto listin. S odkazem na obsah spisu setrvala ve věci samé na návrzích ústavní stížností a jejím doplňkem formulovaných. V. 16. Ústavní soud k projednání návrhu ministra spravedlnosti jako vedlejšího účastníka nepřizval, neboť neshledal, že by na rozhodnutí ve věci měl ministr právní zájem (srov. § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Rozhodnutí ministra o povolení vydání je totiž aktem orgánu výkonné moci na soudním rozhodování nezávislým (s výjimkou, že o povolení vydání nemůže rozhodnout za situace, v níž obecné soudy vysloví nepřípustnost extradice). Ostatně měl-li by zákonodárce za to, že by ministr spravedlnosti vskutku měl na procesu ve věci extradice participovat, jistě by jeho účastenství upravil i v řízení podle ustanovení § 397 trestního řádu. VI. 17. Formálně bez