IV.ÚS 353/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 353/18 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Hlaváčika, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou, sídlem Nebušická 709, Horoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2017 č. j. 23 Cdo 1386/2017-447, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016 č. j. 23 Co 401/2016-377 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. května 2016 č. j. 24 C 242/2012-300, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a MONTAKO s. r. o., sídlem Vodárenská 732, Lobeček, Kralupy nad Vltavou, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na zrušení § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a přiznání nákladů řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny. 2. Tuto svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení § 239 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), který zdůvodnil tím, že "je zcela mimo diskusi, aby bylo kasačnímu orgánu umožněno, rušit (tj. nepoužívat) zákonný předpis tím, že dle logiky ust. § 239 nechá dle své konsiderace přezkoumat i rozhodnutí, které je z přezkumu vyloučeno podle § 238". 3. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí, s odůvodněním, že je vůči němu vedeno exekuční řízení a že je ohrožena "jeho vyživovací povinnost", oproti tomu vedlejší účastnice je právnická osoba, které nehrozí tzv. druhotná platební neschopnost. Dále stěžovatel uvedl, že uplatňuje náhradu nákladů právního zastoupení. 4. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") bylo uloženo stěžovateli jako žalovanému z titulu jeho ručitelského závazku zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 382 526 Kč s příslušenstvím a dále částku 76 427 Kč z titulu smluvní pokuty s tím, že v rozsahu plnění BUILDING GROUP CZ - EU a. s. na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 31. 8. 2015 č. j. 10 C 80/2015-12, jenž nabyl právní moci 7. 10. 2015, a plnění (úpadce) Jana Smatany na základě přihlášky pohledávky v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 85 INS 4432/2015, stěžovatelova povinnost zaniká, a dále pak bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 212 314 Kč. 5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil jen tak, že žalobu zamítl co do části příslušenství a co do části smluvní pokuty (v částce 31 111,40 Kč), jinak jej potvrdil, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 190 883,64 Kč. 6. Proti tomuto rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s tím, že není přípustné podle § 237 o. s. ř. a - v případě rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení smluvní pokuty - podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. II. Stěžovatelova argumentace 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém základu a na nesprávném právním posouzení a že jsou částečně nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud se dle stěžovatele neřídil svou judikaturou ani judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1461/17. Stěžovatel zmínil skutkové závěry soudů nižších stupňů, konkrétně že mezi vedlejší účastnicí a BUILDING GROUP CZ - EU a. s. (dále jen "dlužník") byla uzavřena Rámcová kupní smlouva ze dne 14. 12. 2010 (dále jen "rámcová smlouva"), jejíž stranou byl on (stěžovatel) jako ručitel. Jde-li o právní účinky rámcové smlouvy ve vztahu k povinnostem z tzv. realizačních smluv, obecné soudy shledaly, že stěžovatel musí nést odpovědnost i za pohledávky za údajně dodané zboží, které nebylo objednáno na základě rámcové smlouvy. Odůvodnil-li Nejvyšší soud odmítnutí dovolání s tím, že nebylo vymezeno "odkazem" na nesprávné právní posouzení, ale skutkové zjištění, dle stěžovatele "bez skutkového tvrzení (správně zjištěného skutkového stavu) nelze tato podřadit pod to které právní ustanovení (právní posouzení)". 8. Stěžovatel dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014 č. j. 32 Cdo 83/2013-515 s tím, že dovolací soud v něm řešil obdobný případ a že se v této věci nechce od svého názoru odchýlit, ačkoliv se "v jiných rozhodnutích uvádí opak". Postup, jakým mělo dojít k uzavírání kupních smluv, má stěžovatel za podstatný, neboť se zaručil pouze za závazky, které měly vzniknout na základě rámcové smlouvy, přičemž "na začátku" nebylo zřejmé, kdy a zda jakékoliv závazky z realizačních smluv vzniknou, jestliže nebyly "jako takové prokázány". V této souvislosti upozornil, že vedlejší účastnice byla v řízení vyzvána, aby předložila seznam objednávek včetně cenových ujednání, což ale neučinila. Přesto soudy vzaly za prokázané, že k uzavření kupních smluv a dodání zboží došlo. Dle stěžovatele, odkazujícího na zásadu materiální pravdy, není "normálním postupem", aby obecné soudy uzavřely, že nejsou-li objednávky, postačí jen předložená faktura, neboť nelze bez dalšího dospět k závěru, že byly realizovány na základě rámcové smlouvy. Objednávkový list z 14. 12. 2010 výslovně určoval, kdo bude za odběratele objednávat zboží, žádný ze soudů tento důkaz nechtěl provést. Dovolací soud pochybil, když uvedl, že vada řízení v podobě nesplněných výzev není způsobilá založit řádný dovolací důvod. Stěžovatel upozornil na to, že čtyři faktury byly co do dodaného množství identické se čtyřmi dodacími listy, které vystavila společnost Delfy s. r. o. vedlejší účastnici ještě před uzavřením rámcové smlouvy. 9. Dále stěžovatel namítl, že dlužníkovi nebyla dána možnost splnit svůj dluh, přičemž vyjádřil nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že žaloba má funkci výzvy k zaplacení. Z okolností stěžovatel vyvodil i to, že mezi vedlejší účastnicí a dlužníkem mohlo jít o předstírané obchodní vztahy, namítl, že soudy nereflektovaly, že neměl možnost kontrolovat výši dluhu. Uzavřel-li pak uvedený soud, že nevyvrátil existenci dluhu uznaného dlužníkem (§ 323 odst. 1 obchodního zákoníku), stěžovatel upozornil, že požadoval, aby vedlejší účastnice předložila objednávkové listy v souladu se vzorem ze dne 14. 12. 2010, protože některé faktury byly shodné s objednávkovými listy třetí společnosti, a také výkaz o dodávkách. Jeho obrana však nebyla vyslyšena, čímž prý bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud neřešil jeho námitku, že ručení nutno posuzovat podle předpisů, jež jsou pro něj jako spotřebitele příznivější, tj. podle občanského zákoníku, konkrétně podle § 548 odst. 3, přičemž upozornil, že s uznáním dluhu nevyslovil souhlas. Nejvyšší soud sice poukázal na usnesení ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1274/2014, přehlédl však, že ručení je svého druhu smlouva, a proto nutno použít § 262 odst. 4 obchodního zákoníku. 10. Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu i to, že se nezabýval jeho námitkou týkající se neplatnosti úroků z prodlení ve vztahu ke spotřebiteli a že se nechce odchýlit od své judikatury, konkrétně od již zmíněného rozsudku č. j. 32 Cdo 83/2013-515, v němž řešil obdobný případ "naprosto nehorázné konstrukce smluvní pokuty, která je progresivního charakteru", a změnit tak své rozhodování "o dvojité advokátní odměně stále stejnému advokátovi" (z žaloby a smluvních pokut). 11. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytkl, že ač vedlejší účastnice vzala žalobu zčásti zpět (co do výše 17 500,80 Kč z titulu smluvní pokuty), nepromítly tuto skutečnost do nákladů řízení, stejně tak nepřihlédly k tomu, že na případnou smluvní pokutu z částky 182 477 Kč, jak bylo výše zmíněno, neměla vedlejší účastnice ke dni podání žaloby nárok. Nejvyšší soud měl dle stěžovatele pochybit, když nevzal v úvahu jeho obranu, že mu nebylo umožněno prokázat, že zboží nebylo nikdy dodáno, nezabýval se jeho námitkami a omezil se na konstatování, že polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Znovu upozornil, že tyto soudy se s jeho důkazními návrhy nevypořádaly. 12. Následně stěžovatel ve vztahu k jednotlivým po