IV.ÚS 3535/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3535/20 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 sp. zn. 4 Tdo 895/2020 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 4. března 2020 sp. zn. 14 To 257/2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 8. 2019 sp. zn. 5 T 12/2016 byli stěžovatel a spoluobvinění D. D. a J. J. uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili - ve stručnosti vyjádřeno - tím, že vytvořili blíže popsaný transakční řetězec obchodních společností A, B a C, a to za účelem vylákání odpočtu na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") u obchodní společnosti C. Okresní soud stěžovatele za uvedené jednání odsoudil podle § 240 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dva roky. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři roky. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy flagrantně porušily zejména zásadu presumpce neviny a "zásadu" in dubio pro reo tím, že nesprávně posoudily jeho jednání coby naplňující znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Závěrům soudů oponuje tvrzením, že obchodní společnost B, jejímž jediným členem představenstva byl do 11. 7. 2013, nebyla účelově založenou prázdnou schránkou, ale fungující společností provozující autobazar. Její daňový nedoplatek za červen 2013 byl tvořen více obchody a v daňovém přiznání ze dne 1. 8. 2013 zmiňovaná obchodní společnost vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 607 790 Kč, kterou neuhradila. Vozidlo Jaguar koupila obchodní společnost B, od obchodní společnosti A, za částku 3 146 000 Kč včetně DPH, která na vstupu činila 546 000 Kč. Následně obchodní společnost B, vozidlo prodala obchodní společnosti C, za částku 3 300 000 Kč včetně DPH, přičemž DPH na výstupu činila 572 727,72 Kč. Vlastní daňová povinnost obchodní společnosti B, za prodej předmětného vozidla mohla dosáhnout nejvýše částku 48 709 Kč. K této částce nedosahující hranice větší škody měly soudy dojít, odečetly-li by od DPH na výstupu DPH na vstupu. Soudy však vycházely z paušalizovaného zjištění o celkovém daňovém nedoplatku obchodní společnosti B, ze všech obchodů a nezkoumaly výši DPH, kterou byla společnost povinna odvést pouze za prodej předmětného vozidla Jaguar E-TYPE. Dále stěžovatel namítá absenci svého zavinění, když vyjadřuje názor, že doba spáchání skutku byla soudy posouzena nesprávně, neboť skutek byl spáchán po 11. 7. 2013, kdy již nebyl členem představenstva obchodní společnosti B, a působil v ní jen jako řadový zaměstnanec. 6. Stěžovatel za opomenutý důkaz, jímž podle něj došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, označuje neprovedení opakovaně navrženého výslechu svědka H. H. G., působícího v rozhodné době v obchodní společnosti B. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, podle kterého H. H. G. byl tzv. bílým koněm, zatímco on sám byl i po svém odvolání z funkce člena představenstva rozhodující a řídící osobou v B. Podle stěžovatele neobstojí ani argumentace Nejvyššího soudu, že krajský soud dostatečně odůvodnil nadbytečnost provedení tohoto důkazu. 7. Z výběrů hotovosti realizovaných stěžovatelem z účtu obchodní společnosti B, nelze podle něj ničeho dovodit, a to ani vylákání výhody na DPH. Soudy ani nespecifikovaly výpisy, z nichž existenci těchto jen povšechně vymezených transakcí dovozují. Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru o jeho podílu na předmětném skutku záměnou H. S. za H. Š., což představuje exces při hodnocení důkazů. Stěžovatel popírá propojení s ostatními spoluobviněnými a namítá, že jej spojují pouze v minulosti realizované obchody s obviněným D. D. Tvrdí, že ne každý obchodník, který je součástí karuselového řetězce, nese trestní odpovědnost za svou účast, neboť po něm nelze požadovat, aby bezmezně prověřoval své obchodní partnery. Krajský soud neuvedl, jakou preventivní povinnost stěžovatel porušil, tedy co měl prověřit a neprověřil a zda údajné zavinění spočívalo v rovině nedbalosti nebo úmyslu. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že výslech svědkyně A. P. (analytičky finančního úřadu) byl od počátku nepřípustný, neboť svědkyně hodnotila důkazy a soudy její hodnocení nekriticky převzaly. Stěžovatel vytýká, že k trestnému činu, pro který byl odsouzen, neměl motiv - a ani z něj nemohl získat jakýkoli prospěch, jeho trestní odpovědnost byla dovozena z výsledku, nikoliv z jeho jednání, kdy koupil a prodal vozidlo a v době splatnosti DPH, nebyl členem představenstva obchodní společnosti B, nevěděl, že za prodej vozidla nebude odvedena DPH, kterou si následně bude nárokovat zpět kupující obchodní společnost C. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 10. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 11. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, ni