IV.ÚS 354/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 354/05 ze dne 19. 8. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2009 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky D. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 67/2005-47 ze dne 28. 4. 2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 22 C 77/2004-33 ze dne 29. 11. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 20. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 20 Co 67/2005-47 ze dne 28. 4. 2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") č. j. 22 C 77/2004-33 ze dne 29. 11. 2004. Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila prostřednictvím žaloby podané u obvodního soudu vůči České republice - Ministerstvu financí (dále též "vedlejší účastník") nárok na náhradu škody ve výši 558 306 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala rozdíl mezi "objektivním nájemným", které by na základě znaleckého posudku stěžovatelce jako majitelce nájemního domu jinak náleželo, a nájemným regulovaným za období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004. Stěžovatelka měla za to, že nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publikovaného pod č. 231/2000 Sb., kterým byla ke dni 31. 12. 2001 zrušena vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 176/1993 Sb."), Parlamentem České republiky, resp. nepřijetí příslušné právní úpravy nejpozději k datu zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., lze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2004 č. j. 22 C 77/2004-33 žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí nahradit náklady řízení ve výši 40 105 Kč. Zamítnutí žaloby odůvodnil obvodní soud tím, že na činnost Parlamentu ČR zákon č. 82/1998 Sb. nedopadá, neboť přijímání zákonů není úředním postupem. Městský soud pak následně rozsudkem ze dne 28. 4. 2005 č. j. 20 Co 67/2005-47 rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce uhradit částku 40 030 Kč na nákladech odvolacího řízení. Městský soud dospěl, obdobně jako soud prvního stupně, k závěru, že není-li právní předpis přijat z toho důvodu, že v zákonodárném sboru nebylo dosaženo politické shody, nejedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Postup přijímání zákonů, upravený v čl. 39 až 52 Ústavy ČR, který je výrazem zastupitelské demokracie, porušen nebyl. Dle názoru městského soudu nelze časový údaj, uvedený v nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2000, tzn. skutečnost, že se vyhláška č. 176/1993 Sb. zrušuje ke dni 31. 12. 2001, interpretovat tak, že zákonodárci byla uložena povinnost v této lhůtě přijmout novou právní úpravu. Ústavní soud nestojí mimo rámec struktury státních orgánů, je pouze zvláštním orgánem moci soudní, a i on má povinnost respektovat meze své pravomoci, tzn. může napadený právní předpis pro jeho nesoulad s ústavním pořádkem zrušit, nicméně nemůže již v této souvislosti jiným orgánům státní moci ukládat povinnosti. Městský soud taktéž poznamenal, že stěžovatelka neprokazovala ani netvrdila, že by mezi ní a nájemci proběhlo konkrétní jednání o zvýšení nájemného na ekonomicky odůvodněnou a pro obě strany přijatelnou úroveň a poučil stěžovatelku v tom smyslu, že v případě, že by nájemné z hlediska § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), nebylo přiměřené hodnotě užívané nájemcem bytu, má tato možnost obrátit se na soud, aby ten svým rozhodnutím nahradil souhlas nájemce k dohodě o zvýšení nájemného. Z výše uvedených důvodů městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v prvé řadě uvedla, že rozhodnutí městského soudu napadla současně jak dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tak i ústavní stížností. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že Ústavní soud její ústavní stížnost vzhledem k dikci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.přesto neodmítne, neboť tato svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky. Stěžovatelka v souvislosti s přípustností ústavní stížnosti poukázala na mimořádnost situace, kdy Česká republika čelí stížnosti Občanského sdružení majitelů domů v ČR u Evropského soudu pro lidská práva, a dále konstatovala, že je povinností státu poskytnout účinnou ochranu ústavně zaručeným právům občanů za situace, kdy nerespektování nálezu Ústavního soudu vede k ohrožení základů demokratického státu. Dle názoru stěžovatelky byly závěry obecných soudů, týkající se závaznosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a postavení Ústavního soudu jako takového, v příkrém rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy a ve své podstatě znamenaly popření základních principů demokratického státu a tedy i porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy. Čl. 89 odst. 2 Ústavy stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby, tedy nikoliv pouze inter partes, nýbrž erga omnes. Právní názor Ústavního soudu je výrazem aplikace a interpretace Ústavy jako zákona nejvyšší právní síly a měl by být bez dalšího respektován jak mocí zákonodárnou, tzn. Parlamentem České republiky, tak i obecnými soudy. Ústavní soud bdí nad tím, aby výkon státní moci probíhal v souladu se základními principy právního státu, vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky, a aby byl výkon jednotlivých mocí, tzn. moci zákonodárné, výkonné a soudní, vyvážený. Aby mohl tuto funkci Ústavní soud naplnit, musí mít specifické postavení, tedy musí v tomto ohledu stát mimo dělenou státní moc. Čl. 2 odst. 3 Ústavy stanoví, že státní moc slouží všem občanům; je tedy povinností orgánů, jejichž prostřednictvím je tato vykonávána, tedy mimo jiné i Parlamentu České republiky, zajistit, aby tomu tak skutečně bylo. Přesto v případě stěžovatelky došlo k tomu, že příslušný orgán zůstal ve věci zajištění adekvátní zákonné ochrany jejího vlastnického práva ve vztahu k regulaci nájemného nečinný, a obecné soudy tento stav tolerovaly. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem; jedná se o jeden z projevů primátu občana nad státem, kterýžto princip vyplývá z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Tato odpovědnost není nijak omezena. Pod pojem výkonu státní moci pak v souladu s čl. 2 odst. 1 Ústavy spadá rovněž činnost zákonodárná. Odpovědnost státu dle citovaného zákona je odpovědností absolutní a nelze se ji zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.), liberačním důvodem není ani nedostatek zákonné úpravy. Nelze-li příslušný úřad, jednající ve věci náhrady škody jménem státu, určit dle kritérií uvedených v § 6 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je tímto úřadem Ministerstvo financí. Tak tomu je i v případě, kdy škoda vznikla v důsledku legislativní činnosti, resp. nečinnosti, zákonodárce, za níž stát v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny odpovídá. Definice obsažená v ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. dopadá i na nečinnost orgánů veřejné moci, neboť za nesprávný úřední postup se považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, působícím erga omnes, Ústavní soud stanovil, že má být odstraněn protiústavní stav, a to přijetím nové, ústavně konformní, právní úpravy. Ústavní soud přitom v souladu s ustanovením § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu určil den, k němuž se vyhláška č. 176/1993 Sb. ruší, čímž nepřímo určil zákonodárci lhůtu, v níž má být nová právní úprava přijata. Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu výslovně uvedl, že konkrétní den, tzn. 31. 12. 2001, zvolil tak "aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu". Stát se nemůže zprostit odpovědnosti za to, že od 1. 1. 2002 neexistuje ústavně konformní zákonná úprava, která by nahradila právní úpravu o