IV.ÚS 354/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 354/24 ze dne 17. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Vavříka a Jaroslavy Broumové, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 28 Cdo 3202/2023-610, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") se podává, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále jen "zákon o půdě"), a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání překážky podle § 11a odst. 1 zákona o půdě. Krajský soud v Praze (prvním) rozsudkem ze dne 26. 5. 2020 č. j. 23 Co 33/2020-211 potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 29. 11. 2019 č. j. 10 C 163/2019-186, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice řízení uzavřít se stěžovateli smlouvu o bezúplatném převodu tam označených pozemků (dále jen "pozemky"). Podle shodných závěrů obou soudů nebyli stěžovatelé, ani jejich právní předchůdci, při uspokojování zbývající malé části restitučních nároků dostatečně aktivní, neboť se v potřebné míře neúčastnili veřejných nabídek (stěžovatel dvakrát, stěžovatelka pouze jednou). Za této situace oba soudy postup vedlejší účastnice řízení neshledaly liknavým či svévolným, a to ani v poměrech, kdy vedlejší účastnice o nevydání zbývající části odňatých pozemků pro zákonné překážky rozhodla až v roce 2017, tj. po 26 letech od zahájení restitučního řízení v roce 1991. Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 11. 11. 2020 č. j. 28 Cdo 2760/2020-241 rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť postup vedlejší účastnice řízení shledal liknavým a závěry soudů nižšího stupně o nedostatku aktivity stěžovatelů nepřiměřenými. 3. Okresní soud (druhým) rozsudkem ze dne 12. 3. 2021 č. j. 10 C 163/2019-284, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, nahradil projev vůle vedlejší účastnice řízení spočívající v přijetí návrhu smlouvy o převodu pozemků. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2021 č. j. 23 Co 92/2021-313 (druhým) rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 25. 1. 2022 č. j. 28 Cdo 3280/2021-363 dovolání vedlejší účastnice řízení odmítl, neboť hodnotící závěry soudů o liknavém a svévolném postupu stěžovatelky při uspokojování restitučního nároku stěžovatelů nebyly nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem. 4. K ústavní stížnosti vedlejší účastnice řízení Ústavní soud nálezem ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 766/22 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 zrušil, neboť konstatoval porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zavázal Nejvyšší soud k tomu, aby v dalším průběhu řízení zohlednil výsledky řízení vedeného o vydání náhradních zemědělských pozemků mezi týmiž účastníky před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, v němž byla žaloba pravomocně zamítnuta (dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 28 Cdo 887/2020 a ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2020 sp. zn. II. ÚS 2032/20). Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 14. 12. 2022 č. j. 28 Cdo 3306/2022-406, rozsudky okresního i krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž uvedl, že se zřetelem k výsledkům řízení před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, je nutné znovu posoudit, zda stěžovatelé projevili dostatečnou aktivitu při uplatňování svého restitučního nároku a zda nedostatek jeho dosavadního uspokojení jde na vrub liknavosti vedlejší účastnice řízení. 5. Okresní soud (třetím) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023 č. j. 10 C 163/2019-556 žalobu stěžovatelů zamítl, přičemž po zopakování a doplnění dokazování vycházel ze shodně zjištěného skutkového stavu jako v předchozích fázích řízení. Krajský soud (třetím) rozsudkem ze dne 13. 6. 2023 č. j. 23 Co 101/2023-580 rozsudek okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, neboť odvolací soud při posuzování dostatečnosti aktivity dovolatelů při uspokojování uplatněného restitučního nároku a liknavosti či svévole vedlejší účastnice řízení, v souladu s judikaturou, řádně akcentoval okolnost, že o převážné části nároku bylo rozhodnuto již v letech 1992 a 1994, stejně tak i skutečnost, že stěžovatelé (po úmrtí původních oprávněných osob) s žalovanou o vypořádání restitučního nároku nejednali. Odvolací soud také zohlednil výsledky pravomocně skončeného řízení vedeného mezi týmiž účastníky před Okresním soudem Praha-západ pod sp.zn. 16 C 56/2018. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti formulovali otázku: "je doba 26 let trvajícího správního řízení, bránící oprávněným osobám v uplatnění jejich práva na převod náhradního pozemku za pozemek nevydaný dle zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, nezákonným porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v důsledku nepřiměřené délky takového řízení a jaký vliv na jejich právní postavení tato extrémní doba měla či mohla mít?" 7. Stěžovatelé namítají, že v řízení před okresním soudem (po vydání nálezu Ústavního soudu) byl skutkový stav nově doplněn důkazem provedeným restitučním spisem Pozemkového úřadu v Rakovníku č. j. OPU 623/91 1227-66, prokazujícím nedůvodnou nečinnost správního orgánu. Poukazování na závěry řízení vedeného u Okresního soudu pro Prahu-západ pod sp zn. 16 C 56/2018 je tedy po změně skutkového stavu irelevantní. Dále stěžovatelé namítají, že se okresní soud nezabýval věrohodností a významem výslechu stěžovatele, který soudu řádně odůvodnil (ne)aktivitu stěžovatelů ve veřejných nabídkách. Závěry okresního soudu, aprobované následně krajským soudem i Nejvyšším soudem, znamenají neodůvodněnou obratovou změnu právního názoru na otázku liknavosti v projevu nečinnosti vedlejší účastnice řízení a aktivitě stěžovatelů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud rozlišuje precedenční a kasační závaznost nálezů. Zatímco precedenční závaznost vyžaduje, aby obecné soudy reflektovaly nosné důvody nálezů ve své rozhodovací činnosti, kasační závaznost se týká vázanosti závěry Ústavního soudu v téže věci [k oběma pojmům blíže nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Judikatura Ústavního soudu zásadně považuje nerespektování závěrů předchozích nálezů nejen za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, ale i za porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22, nebo ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 2941/17 (N 78/89 SbNU 195)]. 10. Ústavní soud je v tomto usnesení bezprostředně vázán předchozím kasačním nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 766/22 v dané věci, z nějž jsou následně citovány nosné myšlenky (v dané věci byla dnešní vedlejší účastnice řízení stěžovatelkou). 11. Ústavní soud nemůže právě na tomto místě nepřipomenout, že v prakticky totožné věci s týmiž účastníky - jak již bylo uvedeno výše - rozhodoval, a to usnesením ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 2032/20, kterým byla ústavní stížnost (tehdy nikoliv dnešní stěžovatelky, ale dnešních