IV.ÚS 3542/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3542/20 ze dne 11. 5. 2021 N 94/106 SbNU 49 Výkon práva odpovídající zákonu v rozporu s dobrými mravy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DEMVED, a. s., sídlem Sladkovského 446, Pardubice, zastoupené Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 24 Cdo 2053/2020-372, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. 30 Cdo 1335/2018-282, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2016 č. j. 30 Cdo 5253/2015-183, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. ledna 2020 č. j. 18 Co 310/2019-344, 18 Co 311/2019 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. června 2019 č. j. 5 C 108/2011-308, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. července 2019 č. j. 5 C 108/2011-314, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 24 Cdo 2053/2020-372, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. 30 Cdo 1335/2018-282, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2016 č. j. 30 Cdo 5253/2015-183, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. ledna 2020 č. j. 18 Co 310/2019-344 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. června 2019 č. j. 5 C 108/2011-308 byla porušena práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 24 Cdo 2053/2020-372, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2019 č. j. 30 Cdo 1335/2018-282, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2016 č. j. 30 Cdo 5253/2015-183, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. ledna 2020 č. j. 18 Co 310/2019-344 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. června 2019 č. j. 5 C 108/2011-308 se zrušují. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") se podává, že žalobou podanou u tohoto soudu dne 31. 8. 2011 se žalobkyně Jitka Brandová (dále jen "žalobkyně") domáhala určení, že je vlastníkem bytové jednotky č. X1 (dále jen "byt" nebo "bytová jednotka") nacházející se v bytových domech č. p. X2, X3, X4, X5, X6 a X7 stojících na pozemcích p. č. st. X8, st. X9, st. X10, st. X11, st. X12 a st. X13, spoluvlastnického podílu na společných částech domů č. p. X2, X3, X4, X5, X6 a X7 o velikosti ideálních 59/10000 a spoluvlastnického podílu na pozemcích p. č. st. X8, st. X9, st. X10, st. X11, st. X12 a st. X13 o velikosti id. 59/10000, vše v katastrálním území a obci Pardubice, část obce Z. Následně se domáhala i určení, že zástavní právo pro pohledávku druhého žalovaného arch. Tomáše Macka (dále jen "žalovaný") v částce 631 904 Kč k označené bytové jednotce a spoluvlastnickému podílu na společných částech bytových domů a spoluvlastnickému podílu na pozemcích neexistuje. 3. Okresní soud výrokem I napadeného rozsudku určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětné bytové jednotky s příslušným spoluvlastnickým podílem na výše specifikovaných částech domů, jakož i s příslušným spoluvlastnickým podílem na výše uvedených pozemcích, výrokem II určil, že označené zástavní právo k bytové jednotce neexistuje, a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 11. 7. 2010 č. j. 5 C 108/2011-314 pak okresní soud uložil stěžovatelce jako první žalované a žalovanému povinnost zaplatit státu soudní poplatky. Doplňujícím usnesením rozhodl okresní soud o nákladech řízení. 4. Okresní soud výše uvedeným rozsudkem rozhodl takto poté, co rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 5253/2015-183 a ze dne 16. 1. 2019 č. j. 30 Cdo 1335/2018-282 byla postupně předchozí rozhodnutí okresního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") vydaná v předmětné věci zrušena a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. 5. V pořadí prvním rozsudkem ze dne 18. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 5253/2015-183 Nejvyšší soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu z toho důvodu, že oba soudy při rozhodování nereagovaly na právní argumentaci žalobkyně, jež v souvislosti s řešením předběžné otázky týkající se posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy odkazovala (s tvrzením, že tato smlouva je absolutně neplatná) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 26 Cdo 4836/2007, podle něhož způsobem výpočtu úhrady za plnění spojená s užíváním bytu je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést (nikoli však ex post např. až na základě vyúčtování těchto služeb předmětným dodavatelem) výpočet úhrady za služby, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce. Hodnocení platnosti nebo neplatnosti nájemní smlouvy bylo předběžnou otázkou ve vztahu k posouzení právní otázky určení vlastnického práva k předmětné bytové jednotce. 6. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 č. j. 30 Cdo 1335/18-282 Nejvyšší soud opětovně zrušil rozsudky okresního soudu a krajského soudu ze stejného důvodu, neboť krajský soud nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, který byl obsažen v kasačním rozhodnutí, když z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 sp. zn. 26 Cdo 4836/2007 při svém rozhodování nevycházel a tento svůj odlišný názor nezdůvodnil. V odůvodnění dále poukázal na to, že v mezidobí došlo mezi stejnými účastnicemi - žalobkyní a stěžovatelkou k pravomocnému skončení soudního sporu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu téhož bytu (podané stěžovatelkou dne 8. 6. 2012 žalobkyni), jenž probíhal u téhož okresního soudu pod sp. zn. 9 C 17/2012. Okresní soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2015 č. j. 9 C 17/2012-115 žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že výpověď ze dne 8. 6. 2012 z nájmu předmětného bytu, kterou jí dala stěžovatelka z důvodu nezaplacení úhrad za plnění spojená s nájmem bytu, je neplatná, zamítl. K odvolání žalobkyně krajský soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. 22 Co 489/2015-134 rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4801/2016 zamítl. 7. Z tohoto rozsudku Nejvyšší soud pro posuzovanou věc dovodil, že předmětná nájemní smlouva ze dne 15. 6. 2006 je absolutně neplatná a že podané žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu (učiněné stěžovatelkou vůči žalobkyni) nemohlo být vyhověno, neboť nelze dát účinně výpověď tomu, kdo podle právního stavu není v postavení nájemce bytu, nýbrž (implicitně vyplývá z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu) je jeho vlastníkem (tedy pro nedostatek aktivní věcné legitimace). Nejvyšší soud dále konstatoval, že vznikne-li mezi účastníky spor o určení vlastnictví k nemovitostem při žalobním tvrzení, že převodní smlouva je absolutně neplatná, přičemž otázka její neplatnosti byla již řešena v jiném soudním sporu (o plnění z této smlouvy) mezi týmiž účastníky, je nezbytné, aby se soud v pozdějším řízení zabýval otázkou případné aplikace § 159a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), avšak nikoliv z pohledu překážky věci rozsouzené, nýbrž z hlediska závaznosti rozsudku v řešení předmětné právní otázky v souladu s § 159a odst. 4 o. s. ř. Obdobně je třeba postupovat i v případě vyřešení jiné předběžné právní otázky, jež je zásadně významná pro rozhodnutí v jiném řízení mezi týmiž účastníky. Povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy, jak jim ukládá § 159a odst. 4 o. s. ř. Nerespektování § 159a odst. 4 o. s. ř. může v konkrétním případě přivodit kolizi s ústavněprávními předpisy. 8. Okresní soud v odůvodnění svého následně vydaného ústavní stížností napadeného rozsudku (viz bod 3 tohoto nálezu) konstatoval, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně, kterou se proti stěžovatelce domáhala určení, že je vlastníkem předmětného bytu, je důvodná, neboť žalobkyně mohla platně odstoupit od kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2006, kterou převedla na stěžovatelku vlastnické právo k bytu, pro prodlení stěžovatelky se zaplacením kupní ceny za byt, resp. doplatku kupní ceny podle kupní smlouvy ve výši 536 958 Kč. Soud přisvědčil