IV.ÚS 3550/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3550/17 ze dne 6. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatele Národní technické muzeum, se sídlem v Praze 7, Kostelní 42/1320, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017 č. j. 4 Afs 125/2017-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 13. 11. 2017 Národní technické muzeum (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhlo, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o kasační stížnosti ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 27. 9. 2012 rozhodnutím (platebním výměrem) č. j. 504670/12/001983107400, Finanční úřad pro Prahu 1 (dále jen "správce daně") na základě zjištěného porušení rozpočtové kázně vyměřil stěžovateli podle § 44 odst. 2, § 44a odst. 4 písm. c) a § 44a odst. 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, a podle § 139 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 369 000 Kč. Dne 15. 4. 2013 rozhodnutím č. j. 11181/13/5000-24700-703359 Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalovaný") na základě odvolání stěžovatele platební výměr správce daně ze dne 27. 9. 2012 č. j. 504670/12/001983107400 změnilo v části týkající se splatnosti vyměřené daně a bankovního spojení, v ostatním zůstal výrok odvoláním napadeného výměru nedotčen. Dne 11. 5. 2017 rozsudkem č. j. 8 Af 36/2013-33 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 31. 8. 2017 rozsudkem č. j. 4 Afs 125/2017-26, Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") o kasační stížnosti žalovaného rozhodl tak, že rozsudek správního soudu ze dne 11. 5. 2017 č. j. 8 Af 36/2013-33 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. III. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že řízení ve správním soudnictví bude nadále pokračovat před správním soudem, nicméně otázka přípustnosti ústavní stížnosti je v tomto případě dle jeho názoru sporná v situaci, kdy řízení ve správním soudnictví dosud neskončilo. Ústavní stížnost proto podává z opatrnosti. Další skutečnosti uvádět netřeba, neboť z důvodů níže uvedených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout. IV. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, čehož si je stěžovatel vědom, jak plyne z jeho ústavní stížnosti. V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatele, jako daňového subjektu, dosud nebylo ve správním soudnictví pravomocně rozhodnuto a řízení bude dále probíhat před správním soudem. K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv tak stěžovatel má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčen, že k tomu má důvody. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. prosince 2017 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj