IV.ÚS 3552/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3552/13 ze dne 13. 1. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva Trojdům, se sídlem v Praze 10, Káranská 340/30, zastoupeného Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 17, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 286/2013-224 ze dne 10. září 2013 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení principu zaručeného čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Nymburce rozsudkem č. j. 212 C 34/2012-183 ze dne 20. března 2013 uložil druhé žalované Evě Janečkové (dále jen "druhá žalovaná") zaplatit stěžovateli částku 92.654,42 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu v části, kterou se stěžovatel domáhal na první žalované Iloně Otradovské (dále jen "první žalovaná"), aby mu společně a nerozdílně se druhou žalovanou zaplatila částku 92.654,42 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.), uložil druhé žalované zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 38.403,60 Kč (výrok III.) a stěžovateli uložil zaplatit první žalované náklady řízení ve výši 27.630,- Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele a 2. žalované Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 286/2013-224 ze dne 10. září 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žaloba proti druhé žalované se zamítá (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel je povinen první žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně zaplatit částku 19.039,- Kč (výrok II.), uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 39.485,59 Kč (výrok III.) a dále uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované na nákladech odvolacího řízení částku 15.543,66 Kč (výrok IV.). Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Zákon o Ústavním soudu v ust. § 72 odst. 3 stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní stížnost je podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní soud zjistil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě (vedle ústavní stížnosti) dovolání, které směřuje proti všem výrokům tohoto rozhodnutí a o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Ústavní soud dospěl k závěru, a odpovídá tomu i poučení uvedené v rozhodnutí odvolacího soudu, že proti výroku I. tohoto rozhodnutí je dovolání přípustné. Ačkoli Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat samotné napadené výroky o nákladech řízení, nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Krajského soudu v Praze o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a druhou žalovanou považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatele v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorických nákladových výroků (výroky III. a IV.) a nové rozhodnutí o nákladech řízení (§§ 243e odst. 2 a 243g odst. 1 o.s.ř.). Jestliže by tedy nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti výrokům I., III. a IV. napadeného rozhodnutí, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatele vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o výrocích I., III. a IV. napadeného rozhodnutí, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatele doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně. Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatele proti výrokům I., III. a IV. napadeného rozhodnutí tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemůže a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Nezbývá tak než uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatele směřující výrokům I., III. a IV. napadeného rozhodnutí je nepřípustná. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť ten může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž mu s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k výrokům I., III. a IV. rozhodnutí soudu odvolacího. Ústavní soud následně přezkoumal zbývající výrok II. napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. Stěžovatel stran tohoto výroku namítá, že odvolací soud pochybil, když v rámci svého rozhodnutí uvedl, že odvolání stěžovatele do výroku IV. rozsudku Okresního soudu v Nymburce není důvodné, přestože opak byl pravdou. Stěžovatel byl podle ústavní stížnosti v této části odvolání zcela úspěšný, neboť na základě odvolání do uvedeného výroku odvolací soud snížil výši náhrady nákladů přisouzených první žalované téměř o třetinu. Přesto se podle stěžovatele tato skutečnost nijak v přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli v odvolacím řízení vůči první žalované neprojevila. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné ref