IV.ÚS 3554/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3554/14 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Věry Toušové, 2) Ladislava Železného a 3) Jany Pavlínkové, všech zastoupených JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Na Pankráci 58, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 2884/2014-1143, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2013, č. j. 6 Co 2667/2007-1046, a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 9. 2007, č. j. 6 C 882/2000-541, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. 2. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného Okresním soudem ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 882/2000, zjistil následující skutečnosti. 3. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali určení, že jejich právní předchůdce, otec Václav Železný, byl ke dni své smrti vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí. 4. O této žalobě bylo rozhodnuto (v pořadí již třetím) rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 9. 2007, č. j. 6 C 882/2000-541, tak, že žaloba byla zamítnuta. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce stěžovatelů trpěl v době uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě se zavázal převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalované manžele Marii a Josefa Jůnovy (zde vedlejší účastníci), duševní poruchou, která by jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Soud prvního stupně neshledal ani to, že by smlouva byla neplatná pro neurčitost či pro rozpor s dobrými mravy, pročež rozhodl tak, jak uvedeno shora. 5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se stěžovatelé odvolali. Krajský soud v Českých Budějovicích poté, co dva jeho předchozí rozsudky byly dovolacím soudem zrušeny a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozhodl o podaném odvolání svým rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 6 Co 2667/2007-1046, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, když změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. K tomu uvedl, že ani po doplnění dokazování dalšími dvěma znaleckými posudky z oboru psychiatrie se v řízení nepodařilo jednoznačně prokázat, že by právní předchůdce stěžovatelů jednal při podpisu kupní smlouvy v duševní poruše a předmětná smlouva tak byla neplatná. Neplatnost smlouvy odvolací soud neshledal ani pro neurčitost či stěžovateli namítaný rozpor s dobrými mravy, když stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť byla ve smlouvě sjednána kupní cena několikanásobně nižší než cena obvyklá, není tato v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), neboť v řízení se nepodařilo prokázat, že by smlouva byla žalovanými uzavřena s úmyslem uzavřít ji v neprospěch právního předchůdce stěžovatelů. 6. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 30 Cdo 2884/2014-1143, jako nepřípustné odmítnuto. III. 7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní zpochybnili právní názor obecných soudů, že nelze-li učinit zcela jednoznačný závěr o jednání jejich právního předchůdce dne 20. 10. 2000 při uzavírání předmětné kupní smlouvy v duševní poruše, pak nelze toto jednání považovat za neplatné dle § 38 odst. 2 občanského zákoníku. K tomu uvedli, že skutkový závěr ohledně jednání jejich právního předchůdce v dušení poruše nelze prokázat vědeckým způsobem se stoprocentní jistotou, ale pouze s vysokou mírou pravděpodobnosti, přičemž opačný požadavek je dle názoru stěžovatelů absurdní a absolutně nesplnitelný. Pokud soudy takový požadavek v řízení na stěžovatele kladly, pak je tím zatížily nepřiměřeným důkazním břemenem, a to v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014. Stěžovatelé dále namítli, že soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, opomněly některé stěžovateli navržené důkazy, nevypořádaly se s tím, zda smlouva není neplatná z důvodu její neurčitosti, nesprávně a zcela formalisticky posoudily otázku, zda se nejednalo o smlouvu lichevní, uzavřenou v rozporu s dobrými mravy, a svá rozhodnutí konečně též dostatečně neodůvodnily. Dovolacímu soudu stěžovatelé vytkli také to, že tento postupoval svévolně, když se nezabýval otázkami, které ve svém dovolání nastolili. IV. 8. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili Nejvyšší soud, Krajský soud v Českých Budějovicích, Okresní soud ve Strakonicích, jakož i Marie a Josef Jůnovi coby vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem. 9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 28. 5. 2015 uvedl, že obsahem dovolání stěžovatelů v nynější věci bylo zejména vyjádření jejich nesouhlasu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, kterýžto však nebyl způsobilý založit přípustnost podaného dovolání. Stěžovatelé v rámci svého dovolání dle názoru Nejvyššího soudu vedli pouze bezcennou polemiku s odvolacím soudem stran toho, v jakém rozsahu měl odvolací soud provést dokazování za účelem zjištění právně rozhodných skutečností. V této polemice pak stěžovatelé pokračují i v řízení před Ústavním soudem, jak se dle názoru Nejvyššího soudu podává z obsahu jejich ústavní stížnosti. Nejvyšší soud má však (s přihlédnutím k obsahu spisového materiálu) za to, že stěžovatelům byl v dané věci zajištěn spravedlivý proces. Ve vztahu k odkazu stěžovatelů na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 pak Nejvyšší soud poukázal na své závěry vyslovené v jeho usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015, kde se k předmětné problematice vyslovil. 10. Odvolací soud ve svém vyjádření ze dne 21. 5. 2015 vyjádřil přesvědčení, že v důsledku jeho rozhodnutí nebylo porušeno žádné z ústavně zaručených práv stěžovatelů. Odvolací soud se dle svého názoru ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi důkazy a vysvětlil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že právní předchůdce stěžovatelů byl v rozhodné době schopen učinit právní úkon - uzavření kupní smlouvy. Odvolací soud proto Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. 11. Soud prvního stupně ve svém vyjádření ze dne 19. 5. 2015 pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 12. K ústavní stížnosti se prostřednictvím právního zástupce dne 5. 6. 2015 vyjádřili též vedlejší účastníci řízení. Ti Ústavnímu soudu navrhli, aby ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, neboť dle jejich názoru ústavně zaručená práva stěžovatelů v řízení před obecnými soudy porušena nebyla. Stěžovatelé se svou ústavní stížností dle názoru vedlejších účastníků dovolávají jiného, pro ně příznivějšího hodnocení důkazů, než jak tyto byly hodnoceny obecnými soudy, a to zejména ve vztahu k posouzení, zda právní předchůdce stěžovatelů byl v době uzavírání předmětné kupní smlouvy stižen duševní poruchou, která jej k tomuto úkonu činila neschopným, či nikoli, jakož i k posouzení, zda předmětná kupní smlouva nenaplňuje znaky smlouvy lichevní. Tento požadavek stěžovatelů však dle názoru vedlejších účastníků jde zcela mimo rámec působnosti Ústavního soudu. 13. Stěžovatelé ve své replice ze dne 30. 7. 2016 k vyjádření Nejvyššího soudu zejména uvedli, že vyjádření Nejvyššího soudu neovlivnilo jejich názor o nesprávnosti právního posouzení neplatnosti právního úkonu z důvodu duševní poruchy dle § 38 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatelé nesouhlasí s právními názory Nejvyššího soudu, považují je za ústavně nekonformní a rovněž nesouhlasí s jeho tvrzením, že vedou skutkovou polemiku, kterou nyní formálně zastřešují ústavně právním aspektem věci. Stěžovatelé v ústavní stížnosti (ani v dovolání) nezpochybnili skutková zjištění, vyjma aktu podpisu kupní smlouvy dne 20. 10. 2000 v přítomnosti dvou svědků. Stěžovatelé zpochybnili právní posouzení věci, když Nejvyšší soud vyžadoval zcela jednoznačný skutkový závěr o jednání jejich otce v duševní poruše. K vyjádření vedlejších účastníků stěžovatelé mimo jiné uvedli, že vedlejší účastníci k rozhodným skutečnostem, konkrétně k prokázání duševní poruchy otce stěžovatelů a k uzavření předmětné kupní smlouvy, uvedli v