IV.ÚS 3556/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3556/14 ze dne 2. 2. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t.č. ve výkonu trestu ve věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, směřující proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 19/2014-86 ze dne 3. 9. 2014 a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno č. j. OKFK-151-599/TC-2010-252402 ze dne 6. 6. 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svých základních práv zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno (dále jen "policejní orgán") zahájil jeho ústavní stížností napadeným usnesením (dále jen "usnesení o zahájení trestního stíhání") trestní stíhání stěžovatele a dalších osmi obviněných, a to pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaný ve spolupachatelství ve prospěch organizované zločinecké skupiny a dále pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině spáchaný ve spolupachatelství. Obvinění podle něho měli obchodovat s pohonnými hmotami v řetězci propojených obchodních společností, a při těchto obchodech využívali daňový sklad ČEPRO, a.s. ke krácení daně z přidané hodnoty. Podíl stěžovatele na vytýkaném skutku pak měl spočívat zejména v tom, že jako osoba s faktickým rozhodujícím vlivem na obchodní společnost PetroJet s.r.o. a další subjekty spolu se spoluobviněným R. V. rozhodujícím způsobem zosnovali, organizovali a řídili trestnou činnost, přičemž mimo jiné - organizovali a řídili nákupy, prodeje a nakládání s minerálními oleji ve společnosti PetroJet s.r.o. a UNICORN CS RATE s.r.o. řídili činnost některých spoluobviněných a dalších osob; - postoupili pohledávky za spol. ČEPRO na vyskladnění zboží uloženého v daňovém skladu společnosti ČEPRO a.s., a to ze společnosti PetroJet s.r.o. na společnost UNICORN CS RATE s.r.o.; - nabízeli prostřednictvím jim ve zločinecké skupině podřízených osob dalším odběratelům dodání minerálních olejů a přijímali objednávky na dodání minerálních olejů, které byly vyskladněny na základě příkazu společnosti UNICORN CS RATE s.r.o., z daňového skladu společnosti ČEPRO a.s., přičemž dodání minerálních olejů nabízeli za jednotkové ceny, které nepokrývaly ani náklady, které by musely být vynaloženy při nákupu minerálních olejů, pokud by byly pořizovány a nabízeny se zahrnutím spotřební daně do základu daně pro výpočet daně z přidané hodnoty z uskutečněných plnění; - podávali prostřednictvím jim ve zločinecké skupině podřízených osob jménem spol. UNICORN CS RATE pokyny k vyskladnění zboží do volného daňového oběhu, a to v celkovém objemu 154.875.613 litrů minerálních olejů; - vytvořili fiktivní fakturační cestu simulovaných obchodních transakcí s předmětnými minerálními oleji s cílem zneprůhlednit finanční operace, ztížit případné šetření a zastřít skutečnost, že stejné zboží podle objemu a druhu prodává společnost PetroJet s.r.o., která je na začátku fakturačního řetězce, kdy na konci fakturačního řetězce prodeje minerálních olejů odběratelům je společnost PetroJet a EUROJET, přičemž obě tyto společnosti ovládali a zajišťovali realizaci finančních toků v této fakturační cestě a provádění plateb za společnost UNICORN CS RATE; - podali za společnost PetroJet na Finančním úřadu pro Prahu 5 prostřednictvím R. V. přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH), ačkoliv věděli, že obsahují zjevně nepravdivé a úmyslně zkreslené údaje jak na straně přijatých, tak na straně uskutečněných zdanitelných plnění a vlastní daňové povinnosti, a to z důvodu zahrnutí simulovaných obchodních transakcí na vstupu a výstupu. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel dne 25. 7. 2014 stížnost. O této stížnosti, jakož i o stížnostech dalších sedmi spoluobviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, rozhodlo Nejvyšší státní zastupitelství (dále jen "NSZ") ústavní stížností napadeným usnesením (dále jen "usnesení NSZ") tak, že zamítlo jako nedůvodné stížnosti stěžovatele a šesti spoluobviněných a vůči jedné ze spoluobviněných V. usnesení o zahájení trestní stíhání zrušilo a policejnímu orgánu uložilo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňuje náležitosti stanovené ust. § 160 odst. 1 věta druhá tr. řádu, neboť v něm obvinění není sděleno způsobem, z něhož je zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech je spatřováno naplnění všech znaků trestného činu. Trestní stíhání stěžovatele tak bylo podle něj zahájeno v rozporu se zákonem. V usnesení o zahájení trestního stíhání podle stěžovatele konkrétně absentuje zákonný popis objektivní stránky trestného činu, tedy popis mechanismu, kterým měl stěžovatel v tomto konkrétním případě zkrátit daň z přidané hodnoty. Popis skutku je podle stěžovatele navíc nesrozumitelný až zmatečný. V důsledku uvedených skutečností bylo podle ústavní stížnosti porušeno právo stěžovatele na to, aby nebyl stíhán jinak než způsobem, který stanoví zákon dle čl. 8 odst. 2 Listiny a jeho právo na to, aby byl neprodleně podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu dle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno i jeho základní právo garantované v čl. 40 odst. 3 věta první Listiny, dle kterého obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, a dále v čl. 6 odst. 3 písm. a), písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby. Důvodem je podle ústavní stížnosti fakt, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou označeny ani žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr o důvodnosti trestního stíhání. Tyto skutečnosti však musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání podle stěžovatele přesně označeny a důvodnost trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že stěžovatel byl již v minulosti pravomocně odsouzen za trestný čin, přičemž jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání má dle domněnky policejního orgánu přestavovat dílčí útok onoho trestného činu, za který byl stěžovatel pravomocně odsouzen. Právě tímto způsobem však podle stěžovatele policejní orgán postupoval, čímž porušil právo stěžovatele na respektování zásady presumpce neviny zakotvené v ust. § 2 odst. 2 tr. řádu a i v tomto ohledu bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno v rozporu se zákonem a s čl. 8 odst. 2 Listiny. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele je v důsledku toho podle stěžovatele navíc svévolné a nepřezkoumatelné. NSZ mělo podle stěžovatele usnesení o zahájení trestního stíhání jednoznačně zrušit nejen ve vztahu k obviněné V., ale i ve vztahu k osobě stěžovatele. Pokud NSZ postupovalo tak, že stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání naopak zamítlo jako nedůvodnou, jedná se podle ústavní stížnosti jednoznačně o pochybení. NSZ se navíc v odůvodnění zamítavého výroku I. usnesení NSZ podle stěžovatele vůbec nevypořádalo s obsáhlou argumentací, kterou stěžovatel předložil v odůvodnění své stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. To považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a rovněž zásady presumpce neviny. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidl