IV.ÚS 3556/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3556/20 ze dne 2. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jany Ventové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2020 č. j. 26 Cdo 2041/2020-271 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019 č. j. 91 Co 110/2019-189, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v roce 1990 stěžovatelka uzavřela smlouvu o nájmu bytu v blíže určeném domě v P. jako nájemkyně s jeho tehdejším vlastníkem. Současným vlastníkem domu, včetně daného bytu, je vedlejší účastník, jenž jako pronajímatel dal dne 15. 12. 2017 stěžovatelce výpověď z nájmu uvedeného bytu, neboť jej má v úmyslu sám užívat. Dne 15. 2. 2018 se stěžovatelka domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") určení, že vedlejší účastník učinil uvedenou výpověď neoprávněně. Obvodní soud návrh zamítl rozsudkem ze dne 7. 1. 2019 č. j. 28 C 40/2018-145 (výrok I.), neboť vedlejší účastník nájem vypověděl v souladu s § 2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a výkon jeho práva ani nebyl v rozporu s dobrými mravy. Výrokem II. obvodní soud uložil stěžovatelce byt vyklidit, výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil výrok I. rozsudku obvodního soudu (výrok I.), ve zbylém rozsahu rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Z napadeného rozsudku městského soudu se podává, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1454/2016 má-li být byt užíván pronajímatelem, je výpovědní důvod podle § 2288 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku naplněn bez dalšího. Vedlejší účastník dostatečně vyjádřil svůj úmysl užívat daný byt sám. Výkon jeho práva v rozporu s dobrými mravy není, neboť stěžovatelka je činnou podnikatelkou (advokátkou), má pravidelný příjem a její majetkové poměry jsou dobré. Vlastní několik nemovitých věcí, dokonce na V. v P. V jejím povolání ji v současné době nebrání její zdravotní stav, byť v minulosti úspěšně podstoupila onkologickou léčbu. Na žádné onemocnění se nyní neléčí. 4. Dovolání stěžovatelky proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Z něj se podává, že oprávněnost výpovědi z nájmu bytu a její případný rozpor s dobrými mravy již byl v praxi Nejvyššího soudu vyřešen a městský soud se od ní neodklání. Nejvyšší soud zaprvé zdůraznil, že podle rozsudku ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1454/2016 není významné, jaká je intenzita potřeb bydlení vedlejšího účastníka. Záměr pronajímatele je sice "ryze subjektivní skutečností", avšak dostatečnou ochranu před zneužitím výpovědi poskytuje povinnost pronajímatele k náhradě škody podle § 2989 občanského zákoníku. Zadruhé, Nejvyšší soud nepovažoval posouzení souladu jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy soudy nižších stupňů za nepřiměřené, je-li dovolací přezkum založen toliko na takovém posouzení. Stěžovatelka nemá neuspokojivé zdravotní a majetkové poměry, na rozdíl od jí odkazované věci posuzované v rozsudku ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5679/2016. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že nepřiměřená je úvaha, podle které není významné, zda vedlejší účastník může svoji bytovou potřebu uspokojit jiným způsobem, vlastní-li další byty. Její vyšší věk, dlouhodobé trvání nájmu a vlastnictví dalších obdobných bytů vedlejším účastníkem jsou podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5679/2016 okolnostmi svědčícími ve prospěch zachování nájmu. Taková situace nemůže proto zůstat bez vlivu na hodnocení souladu jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy. Obecné soudy se proto nezabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi. 6. Zadruhé, stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že dovolání odmítl chybně. Přehlédl totiž, že z jí v dovolání odkazovaného rozsudku ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5679/2016 se podává, že vysoký věk, nepříznivý zdravotní stav nájemce, doba trvání pronájmu a míra potřeby naléhavosti bytové potřeby příbuzného pronajímatele, jsou okolnosti významné pro posouzení souladu výpovědi pronajímatele bytu podle § 2288 odst. 2 občanského zákoníku. Městský soud však všechny tyto okolnosti v napadeném rozhodnutí nezohlednil. Není pravdivé tvrzení Nejvyššího soudu, že odkazované rozhodnutí spočívá na posouzení majetkových a zdravotních poměrů nájemce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka jako advokátka nemá povinnost být zastoupena jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněna. 9. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že výkon práva vedlejšího účastníka dát výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy a obecné soudy mu chybně poskytly ochranu. Ústavní soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32 nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)]. Přitom § 6 a 8 občanského zákoníku mohou vystupovat jako nejzazší korektivy autonomie vůle [srov. bod 29 nálezu ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 3101/18]. Co do obecných východisek uvedené problematiky lze v podrobnostech odkázat na body 18 až 22 nálezu ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 10. V konkrétnostech lze k námitkám stěžovatelky uvést zaprvé, že není pravdou, že jí tvrzené zvláštní okolnosti nezůstaly bez vlivu na hodnocení jednání vedlejšího účastníka. Městský soud v napadeném rozsudku zohlednil tvrzení stěžovatelky o zvláštních okolnostech svědčících ve prospěch zachování nájmu, avšak pro její dobré a stabilní majetkové poměry a relativně stabilní zdravotní stav neupřel vedlejšímu účastníkovi výkon jeho práva, resp. nepoužil tzv. korektiv dobrých mravů. 11. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud skutečně ve stěžovatelkou v této souvislosti odkazovaným rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 5679/2016 zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, neboť "nepřikládal náležitý význam" vyššímu věku, nepříznivému zdravotnímu stavu nájemce a míře naléhavosti potřeby bydlení příb