IV.ÚS 3559/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 N 106/81 SbNU 681 Výpočet náhrady nákladů právního zastoupení při neexistenci přísudkové vyhlášky   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka - ze dne 7. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ve věci ústavní stížnosti Veolia Komodity ČR, s. r. o., se sídlem v Ostravě, 28. října 3337/7, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 23 Cdo 4260/2014-466, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2014 č. j. 4 Cmo 70/2014-414 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 9. 2013 č. j. 20 Cm 12/2012-342, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu škody, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a 1) Moravských železáren, a. s., se sídlem v Olomouci, Řepčínská 35/86 a 2) UNEX, a. s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 č. j. 23 Cdo 4260/2014-466, výroky II a III rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2014 č. j. 4 Cmo 70/2014-414 a výrok II rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 9. 2013 č. j. 20 Cm 12/2012-342 se ruší, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatelka (dodavatel) a vedlejší účastníci (odběratelé) dlouhodobě jednali o společném nákupu dodávek silové elektřiny na období roku 2010. Stěžovatelka zaslala na vyžádání vedlejším účastníkům dne 3. 7. 2008 nabídku časově omezenou do 4. 7. 2008, kterou následně, vždy na vyžádání vedlejších účastníků, několikrát aktualizovala. Aktualizace nabídky probíhala formou zaslání listiny označené jako "přijetí nabídky", kterou měli vedlejší účastníci v případě souhlasu s podmínkami podepsanou doručit v určené lhůtě zpět stěžovatelce. Dne 30. 9. 2008 došlo k situaci, kdy vedlejší účastníci jednu z aktualizací akceptovali, avšak ohledně účinnosti akceptace a současného vzniku smlouvy o dodávkách elektřiny nastal mezi stranami spor, jehož podstatou byla otázka včasnosti akceptace, nedostatku podstatných náležitostí smlouvy o dodávkách elektřiny, oprávnění jednající osoby jednat za vedlejší účastníky, nedostatečného rozlišení subjektů smlouvy, a tedy vzniku smlouvy. 2. Stěžovatelka se cítila smlouvami vázána, vedlejší účastníci nikoliv. V průběhu dalších měsíců strany o dodávkách jednaly, avšak ve chvíli, kdy stěžovatelka s ohledem na postoj vedlejších účastníků dovodila, že vedlejší účastníci dohodnuté množství elektřiny za dohodnutou cenu nehodlají odebrat, prodala elektřinu nakoupenou podle svých tvrzení pro vedlejší účastníky jiným odběratelům; v důsledku globální ekonomické recese a poklesu burzovních cen však se značnou ztrátou. 3. Stěžovatelka se proto u obecných soudů domáhala náhrady škody, kterou jí měli vedlejší účastníci společně způsobit tím, že elektřinu neodebrali. Výši škody doložila znaleckým posudkem, který vycházel z cen, za něž elektřinu stěžovatelka pro vedlejší účastníky nakoupila na komoditní burze, a z cen, za které ji následně prodala jiným zájemcům v rámci tvrzené prevence škod. Nutno poznamenat, že k nákupům silové elektřiny na komoditní burze, které stěžovatelka označuje jako nákupy za účelem dodávky vedlejším účastníkům, došlo ještě před datem sporného vzniku smlouvy. 4. Nalézací soud žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že smlouvy o dodávkách silové elektřiny nebyly uzavřeny, a neshledal žádné porušení smluvní či zákonné povinnosti, které by zakládalo povinnost vedlejších účastníků k náhradě škody. Pokud stěžovatelka nakoupila elektřinu v době, kdy neměla zajištěn její další prodej, je to nutno chápat jako její neuvážené rozhodnutí a případnou škodu za podnikatelské riziko. S ohledem na skutečnost, že s účinností ke dni 7. 5. 2013 byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) zrušena vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, (dále jen přísudková vyhláška), určil nalézací soud výši nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. 5. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně meritorně potvrdil; výrok o nákladech řízení před nalézacím soudem změnil odvolací soud tak, že snížil náhradu nákladů nalézacího řízení o sedm režijních paušálů á 300 Kč + DPH. O nákladech odvolacího řízení rozhodl rovněž podle advokátního tarifu, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, podle kterého se může po zrušení přísudkové vyhlášky při stanovení výše nákladů řízení (právního zastoupení) použít advokátní tarif. 6. Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl. K pěti zformulovaným a náležitě vyloženým námitkám, v nichž spatřuje stěžovatelka přípustnost dovolání, se Nejvyšší soud jednotlivě vyjádřil v tom smyslu, že ani jedna přípustnost dovolání nezakládá, a v podstatě potvrdil jako správné závěry učiněné nižšími soudy v jejich rozhodnutích; sám o nákladech dovolacího řízení rozhodl také podle advokátního tarifu. II. Ústavní stížnost a vyjádření dalších účastníků 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka pokládá pět otázek: a) Je spravedlivé, aby bylo dispozitivní ustanovení zákona upravující průběh kontraktace postaveno nad skutečně projevenou vůli smluvních stran; nejde o přepjatý formalismus? b) Odpovídá kautelám, v nichž mají obecné soudy rozhodovat, aby se dalším jednáním smluvních stran po tvrzené perfekci uzavření smlouvy soudy nezabývaly a nevypořádaly se s ním v odůvodnění jako s možným důkazem o platném uzavření smlouvy? c) Nejde o porušení principu pacta sunt servanda, chovají-li se vedlejší účastníci a jednají-li tak, že fakticky podporují závěr o tom, že smlouva byla platně uzavřena, a následně, pod tíhou globální ekonomické recese, uzavření smlouvy rozporují? d) Neodporuje délka a způsob, jakým dovolací soud rozhodl, právu stěžovatelky na spravedlivý proces pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí? e) Není v rozporu se zásadou legitimního očekávání, aby soudy přiznaly náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu v situaci, kdy oproti náhradám podle přísudkové vyhlášky platné v době iniciace soudního sporu vzrostly náhrady na více než dvojnásobek? 8. Tyto otázky stěžovatelka dále ve své argumentaci rozvíjí, přičemž je toho názoru, že způsob, jakým obecné soudy rozhodly, nasvědčuje optikou položených otázek závěru, že byla napadenými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na vlastnictví majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4., 11 odst. 1, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 9. Stížnost je rozdělena do tří částí: první obsahuje argumenty rozporující zjištěný skutkový stav a jeho právní zhodnocení obecnými soudy - tedy v podstatě se týká meritorního posouzení věci; ve druhé brojí stěžovatelka proti posouzení přípustnosti dovolání dovolacím soudem a ve třetí se věnuje způsobu určení výše nákladů řízení (právního zastoupení). 10. K deficitům v meritorním posouzení uvádí stěžovatelka především, že smluvní strany jednaly o dodávkách elektřiny s cílem uzavřít smlouvy; jednotlivé nabídky činěné stěžovatelkou považovaly nepochybně za cenovou aktualizaci nabídky původní, což ani vedlejší účastníci původně nepopírali. Sami také akceptaci nabídky ze dne 30. 9. 2008 zjevně považovali za právně závazný úkon ještě při jednání o úpravě cen a množství dne 16. 2. 2009, což vyplývá především ze zápisu z tohoto jednání, kterým byl proveden důkaz. Soudy však tyto skutečnosti nevzaly v úvahu a nedovodily z nich závěry o nepoctivém jednání vedlejších účastníků, jaké se podle stěžovatelky nabízejí. V odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž absentuje dostatečné a srozumitelné vysvětlení, proč soudy kontraktační proces posuzovaly izolovaně a nepřihlédly k dalšímu chování vedlejších účastníků; tím měly postupovat v rozporu s principem ochrany smluvní strany, která jednala s důvěrou v určitý, druhou stranou prezentovaný, skutkový stav, resp. se zásadou poctivého