IV.ÚS 356/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 356/18 ze dne 29. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jitky Macháčkové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 486/57, 602 00 Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. prosince 2017 č. j. 29 C 93/2016-167, a proti usnesení téhož soudu ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 29 C 93/2016-154, a o návrhu na zrušení bodů 6 a 13 článku V. části třetí zákona č. 296/2017 Sb., za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 26. ledna 2018 návrh podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Jitka Macháčková (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že: 1) Žalobou ze dne 14. dubna 2016 se žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 11 359 008,21 Kč s příslušenstvím, z titulu odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobkyně měla za to, že délka řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008 (7 let 4 měsíce a 12 dnů) byla nepřiměřená, v důsledku průtahů v řízení se nedomohla žalovaného nároku a v souvislosti s průběhem řízení jí vznikla i nemajetková újma. Z těchto důvodů měla žalobkyně za to, že jí přísluší jí vyčíslená náhrada újmy. 2) Rozsudkem ze dne 18. září 2017 č. j. 29 C 93/2016-83 soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyní prezentovaný nárok nebyl důvodný. 3) Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dne 4. října 2017 odvolání. Usnesením ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 29 C 93/2016-154 soud prvního stupně vyzval žalobkyni k úhradě soudního poplatku za podané odvolání, který v souladu s položkou 22 bodem 1 písm. a) přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "sazebník poplatků") vyčíslil na 567 951 Kč. 4) Proti usnesení, jímž soud prvního stupně vyměřil soudní poplatek za podání odvolání, podala žalobkyně - v souladu s poučením - námitky. Usnesením ze dne 5. prosince 2017 č. j. 29 C 93/2016-167 soud prvního stupně námitky žalobkyně odmítl. Zároveň soud prvního stupně (v souladu s § 12 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) změnil napadené usnesení tak, že žalobkyni vyzval k úhradě soudního poplatku za odvolání ve výši 168 631 Kč (vyměřeného nyní dle položky 22 bodu 2 sazebníku soudních poplatků) a v neposlední řadě ji poučil, že nebude-li soudní poplatek zaplacen ve stanovené patnáctidenní lhůtě, bude nucen odvolací řízení zastavit. 5) Žalobkyně následně soudu prvního stupně zaslala prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a požádala o osvobození od placení vyměřeného soudního poplatku. 6) Usnesením ze dne 9. ledna 2018 č. j. 29 C 93/2016-177, soud prvního stupně rozhodl tak, že žalobkyni od placení soudního poplatku neosvobodil. Učinil tak nejen proto, že neuvěřil jejím tvrzením o příjmech a výdajích, neboť tyto nijak blíže nedoložila, ale především proto, že jí uplatňovaný nárok kvalifikoval jako tzv. zjevně bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. 7) Proti usnesení soudu prvního stupně žalobkyně posléze brojila prostřednictvím odvolání. Usnesením ze dne 7. února 2018 č. j. 91 Co 41/2018-201, však Městský soud v Praze napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť shledal, že žalobkyně dostatečně nepotvrdila a nedoložila veškeré skutečnosti rozhodné pro přiznání osvobození od placení soudního poplatku. III. Stěžovatelka postup soudu prvního stupně považuje za protiústavní a porušující její právo na přístup k soudu. Řízení v její věci bylo zahájeno v době, kdy zahájení řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nebylo nijak zpoplatněno. V důsledku změny právní úpravy se však nově za zahájení takového řízení stanoví soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. Výši soudního poplatku za podání odvolání v těchto věcech však již sazebník poplatků nestanovuje. Stěžovatelka má za to, že postup, jaký pro výpočet soudního poplatku za podané odvolání zvolil soud prvního stupně, porušuje článek 36 odst. 1 Listiny. Současně má stěžovatelka za to, že postupem stížnostního soudu byla dotčena na svém právu domoci se svého majetku, k čemuž poukazuje na článek 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka zároveň Ústavnímu soudu navrhla zrušení bodů 6 a 13 článku V. části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Danými ustanoveními totiž bylo jednak zrušeno osvobození od soudního poplatku ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci a dále stanovena výše soudního poplatku za podání návrhu na zahájení řízení v těchto věcech, a to 2 000 Kč. Výše soudního poplatku za odvolací či dovolací řízení však není výslovně stanovena, což dle stěžovatelky - při přijetí výkladu, který zvolil soud prvního stupně - vede obecně k odepření práva na přístup k soudu. IV. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k vlastnímu přezkumu napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, musel se zabývat otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti dle zákona o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, která je obecně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, jenž je veřejnosti dostupný na webové stránce http://nalus.usoud.cz). Výjimky, které z tohoto pravidla Ústavní soud připouští, se týkají přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze tehdy, pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stadia řízení a nemohla by již být, v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím), efektivně uplatněna. O takový případ však ve věci stěžovatelky nejde. V projednávané věci napadenými usneseními soud prvního stupně vyzval stěžovatelku k úhradě soudního poplatku za podání odvolání. Stěžovatelka soudní poplatek neuhradila, neboť nesouhlasila s jeho výší a zároveň požádala o osvobození od jeho placení. Přitom tvrdí, že proti poslednímu usnesení soudu prvního stupně zákon žádný další prostředek k ochraně jejích dotčených práv neposkytuje. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 16. března 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 dovodil, že samotné usnesení o výzvě k doplacení (zaplacení) soudního poplatku, byť proti němu není přípustné odvolání, není konečným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 72 zákona o Ústavním soudu, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovým rozhodnutím je až rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, popřípadě rozhodnutí o vyřízení podnětu dle § 12 zákona o soudních poplatcích (to však jen v případě, že stěžovatel soudní poplatek následně uhradí) [srov. též usnesen