IV.ÚS 3563/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3563/17 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Petrem Šimkem, advokátem se sídlem Zahradní 1297, Zlín - Malenovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2017 č. j. 8 Tdo 941/2017-43, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 2 To 196/2016-221 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. června 2016 č. j. 4 T 131/2015-183, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 11. 2017, se stěžovatel dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva z důvodů uvedených níže, a to základní práva garantovaná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 Listiny. Dále také tvrdil, že bylo porušeno jeho právo garantované Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně práva zakotvená v čl. 6 Úmluvy. 2. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 4 T 131/2015 v trestní věci obviněného stěžovatele tak, že podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku soud zrušil v rozsudku okresního soudu ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. 4 T 54/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 10. 2015 sp. zn. 68 To 277/2015, výrok o vině pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku i celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu jej uznal vinným přečinem krádeže dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, jehož se obviněný dopustil činy popsanými pod body 1), 2). Za uvedenou trestnou činnost obviněnému uložil podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 a § 45 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí majetku tam vyjmenovaných věcí. Zrušil též výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 2 T 309/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud, vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl o náhradě škody. 3. Krajský soud jako odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 2 To 196/2016, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) trestního řádu, rozsudek okresního soudu ze dne 20. 6. 2016 sp. zn. 4 T 131/2015 zrušil v celém rozsahu a znovu sám rozhodl tak, že obviněného stěžovatele uznal vinným v bodech 1), 2) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 odst. 3 trestního zákoníku, které obviněný spáchal blíže popsaným jednáním ve skutkové větě rozsudku. Za tyto přečiny obviněného krajský soud odsoudil podle § 205 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2, § 45 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu uložil trest propadnutí majetku tam vyjmenovaných věcí, a zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 2 T 309/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl i o náhradě škody. Odvolání obviněného stěžovatele jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 8. 2017 č. j. 8 Tdo 941/2017-43 dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. V dovolání stěžovatele nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání odmítl jako podané mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích namítal, že k zásahu do ústavně garantovaných práv došlo porušením procesních pravidel stanovených trestním řádem, a to v řízení jak před okresním soudem i krajským soudem, když Nejvyšší soud vady řízení neodstranil. Tvrdil, že došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace (§ 190 trestního řádu), nebyla dodržena zásada volného hodnocení důkazů, existence extrémního nesouladu mezi právním posouzením věci a skutkovými zjištěními, což mělo za následek vadná skutková zjištění a důsledné neobjasnění subjektivní stránky. 6. Námitky stěžovatel směřoval i proti provedenému dokazování, především s ohledem na to, že podle obsahu výpovědí svědků (Hynek Hába, Radek Vítek) bylo vyloučeno, že by obviněný byl pachatelem předmětného jednání. Soudy tyto výpovědi měly hodnotit ve prospěch obviněného, a ojedinělou daktyloskopickou stopu na WC měly soudy posoudit při respektu k zásadě in dubio pro reo, neboť není vyloučeno, že tato stopa byla z předchozí doby. Nebyl učiněn vyšetřovací pokus o vloupání a žádný přímý důkaz o tom, že se do objektu vloupal stěžovatel a že by měl úmysl krást, neexistuje, naopak některé výpovědi jeho vinu vyvracejí. Krajský soud vadné odvolání státního zástupce neodmítl (nebylo vymezeno, zda je podáno ve prospěch či neprospěch obviněného dle § 249 odst. 2 trestního řádu). 7. Stěžovatel tvrdil, že byla porušena totožnost skutku. Spatřoval v tom účelovou změnu jak popisu skutku, tak jeho právní kvalifikace, zapříčiněnou zejména důkazní nouzí na straně obžaloby. Vzhledem k nedostatku důkazů prokazujících vinu obviněného byl skutek v průběhu řízení několikrát modifikován, aby důkazní situaci odpovídal. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další, (všechna rozhodnutí dostupná na http://nal