IV.ÚS 3564/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3564/19 ze dne 26. 11. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Křemencova 1/185, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům II, IV a V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2019 č. j. 69 Co 173/2019-796 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. března 2019 č. j. 11 P 141/2012-719, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé Ž. H. a 2. nezletilého T. H., v soudním řízení zastoupených městskou částí Praha 14, sídlem bratří Venclíků 1073, Praha 9 - Černý Most, a 3. K. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, resp. některých jejich výroků, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv podle čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také k porušení jeho práv podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení čl. 1 Ústavy. 2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 3. 2019 č. j. 11 P 141/2012-719 bylo zvýšeno výživné otci, naposledy stanovené rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 8. 2012 č. j. 25 Nc 634/2011-42, a to tak, že výživné pro 1. vedlejší účastnici se zvyšuje počínaje dnem 1. 9. 2016 na částku 2 500 Kč měsíčně a na 2. vedlejšího účastníka ve výši 2 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2018 se zvyšuje výživné pro 1. vedlejší účastnici na částku 3 000 Kč měsíčně a pro 2. vedlejšího účastníka na částku 3 000 Kč měsíčně s tím, že je splatné vždy do každého dvacátého dne v měsíci k rukám 3. vedlejší účastnice (dále jen "matka"). O nedoplatku na výživném rozhodl tak, že nedoplatek vzniklý otci za dobu od 1. 2. 2016 do 28. 2. 2019 ve výši 40 000 Kč na 1. vedlejší účastnici a ve výši 40 000 Kč na 2. vedlejšího účastníka, uložil otci zaplatit v měsíčních splátkách po 10 000 Kč měsíčně pro 1. vedlejší účastnici a po 10 000 Kč měsíčně pro 2. vedlejšího účastníka, splatné spolu s běžným výživným počínaje dnem právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Návrh otce na snížení výživného pro 1. a 2. vedlejšího účastníka zamítl. Zamítl též návrh otce na změnu péče o 2. vedlejšího účastníka. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. 3. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2019 č. j. 69 Co 173/2019-796 tak, že rozsudek obvodního soudu se v zamítavém výroku o návrhu otce na změnu péče o 2. vedlejšího účastníka potvrzuje (výrok I). Dále rozhodl, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku o zvýšení výživného a o nedoplatku na zvýšeném výživném mění tak, že výživné otce, naposledy stanovené rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 8. 2012 č. j. 25 Nc 634/2011-42, se za dobu od 1. 2. 2016 do 29. 2. 2016 a za dobu od 1. 11. 2017 do 31. 8. 2018 zvyšuje pro 1. vedlejší účastnici na částku 2 500 Kč měsíčně a pro 2. vedlejšího účastníka na částku 2 500 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2018 se zvyšuje výživné pro 1. vedlejší účastnici na částku 3 000 Kč měsíčně a pro 2. vedlejšího účastníka na částku 3 000 Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II). Také rozhodl, že návrh matky na zvýšení výživného za dobu od 1. 3. 2016 do 31. 10. 2017 pro 1. a 2. vedlejšího účastníka se zamítá (výrok III) a že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 2. 2016 do 29. 2. 2016, za dobu od 1. 11. 2017 do 31. 8. 2018 a od 1. 9. 2018 do 31. 7. 2019 ve výši 23 000 Kč pro 1. vedlejší účastnici a ve výši 23 000 Kč pro 2. vedlejšího účastníka je otec povinen zaplatit k rukám matky do 31. 12. 2020 (výrok IV). Konečně městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V). 4. Městský soud zejména shledal, že vzhledem k zjištěným osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům obou rodičů, a také s přihlédnutím k odůvodněným potřebám obou nezletilých, dospěl obvodní soud ke správnému závěru, že podmínky pro zvýšení výživného byly splněny a stanovil odpovídající výživné. Při stanovení výše vyživovací povinnosti otce obvodní soud v obou případech správně přihlédl k výši jeho potenciálního příjmu (tj. příjmu, jehož by byl otec schopen dosahovat s přihlédnutím ke svému vzdělání, možnostem, schopnostem a zdravotnímu stavu apod.), nikoli k příjmu, jehož dosahoval u společnosti A, který dokládal. Tento vykázaný příjem ve výši cca 13 500 Kč měsíčně čistého nemá totiž ani městský soud za příjem, který by odpovídal otcovým schopnostem a možnostem, a to s přihlédnutím k tomu, že otec má vysokoškolské vzdělání a že v minulosti (do února 2016) byl schopen dosahovat příjmu 30 000 Kč měsíčně hrubého, tj. cca 22 700 Kč čistého. S ohledem na stále rostoucí zaměstnanost a zvyšování průměrných příjmů takřka ve všech odvětvích hospodářství České republiky (což platí i pro dobu konce roku 2017, kdy otec přijal nabídku práce u A), nelze přijmout závěr, že by otec nebyl schopen dosahovat příjmu minimálně ve výši 30 000 Kč měsíčně hrubého i nadále, a to i v regionu, kde nyní bydlí (což navíc dokazuje i příjmem, který má u nynějšího zaměstnavatele B). S přihlédnutím k těmto skutečnostem lze proto dovodit, že úvaha obvodního soudu, že při stanovení výše výživného bylo třeba přihlížet a vycházet z potenciálního výdělku otce, je přiléhavá a městský soud se s ní ztotožňuje. Shora uvedené však nelze aplikovat na dobu, kdy byl otec prokazatelně veden na úřadu práce (tj. v době od března 2016 do října 2017) a pobíral (po omezenou dobu) podporu v nezaměstnanosti, která byla jeho jediným příjmem, resp. vedle příspěvku na bydlení a živobytí, neboť otec objektivně nebyl schopen dosahovat takového příjmu, z něhož by mohl zvýšené výživné na každé z nezletilých dětí hradit. V tomto ohledu tedy musel městský soud změnit výrok rozsudku obvodního soudu stran stanovení výživného v předmětném období. Stran nedoplatku na výživném městský soud uvedl, že tento nedoplatek bylo otci uloženo zaplatit ve lhůtě přiměřené jak výši dluhu (s přihlédnutím k tomu, aby se finančního plnění dostalo dětem v rozumné době), tak i celkové finanční a majetkové situaci otce, jak byla zjištěna. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že má za to, že zjištění skutkového stavu a z něj vyvozené právní závěry, formulované obecnými soudy, nesplňují požadavky kladené na spravedlivé rozhodnutí a jsou v rozporu i s recentní judikaturou Ústavního soudu. Dlužné výživné, které má stěžovatel hradit, je pro něj likvidační a znamená, že se nebude moci stýkat se svými dětmi, aktuálně s 2. vedlejším účastníkem, neboť při splnění této povinnosti (pouze za asistence rodiny a dalších půjček) mu na kontakt s nezletilým, resp. na materiální zabezpečení vzájemného kontaktu, již nezbydou finanční prostředky. Co se týče zvýšení výživného, pak je stěžovatel toho názoru, že soudy musí zohlednit změnu poměrů na straně všech zúčastněných, tedy matky, otce i nezletilých; současně se soudy musí zabývat i životní úrovní všech účastníků. Toto však soudy splnily jen částečně, neboť životní úroveň zúčastněných nehodnotily. Stěžovatel připouští, že eventuální změna poměrů má mít za následek změnu vyživovací povinnosti; touto změnou pak nemusí být jen její automatické navýšení, ale i snížení. Stěžovatel takto postupoval, když sám v době, kdy jeho příjem vzrostl, dobrovolně svou vyživovací povinnost zvýšil. Přihlížet při určování výše výživného k příjmům a majetkovým poměrům otce, nikoli matky a životní úrovní na její straně, a to i v situaci, kdy zvýšené odůvodněné potřeby nezletilých dětí byly prokázány a soudem akceptovány, tak neodpovídá nejen normám podústavního práva (příslušných ustanovení občanského zákoníku), ale ani zásadám spravedlivého procesu (sc. - práva na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jak již judikoval Ústavní soud. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodnutí obecných soudů zcela nelogicky, nepřesvědčivě, s absencí řádného odůvodnění, stanovilo počátek nově stanovené vyživovací povinnosti k 1. 2. 2016. Dle stěžovatele začátek nového školního pololetí, který není spojen se zvýšenými finančními náklady (ty nastávají na začátku školního roku), nemůže být událostí znamenající podstatnou změnu poměrů, která by odůvodňovala nové soudní r