IV.ÚS 3565/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3565/12 ze dne 17. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. Josefa Hotmara, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012 č. j. 28 Cdo 1677/2012-840, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012 č. j. 68 Co 499/2011-787 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 4. 2011 č. j. 13 C 309/2005-727 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 14. 9. 2012 se JUDr. Josef Hotmar (dále jen "žalovaný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o uložení povinnosti vydat nemovitosti. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 23. 1. 2012, neboť byl přesvědčen, že hodnota věci byla naprosto nesprávně stanovena, a též s ohledem na svůj věk, zdravotní stav a délku sporu. II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též jen "nalézací soud") sp. zn. 13 C 309/2005 vyplývají následující skutečnosti. Žalobci (t. j. MUDr. J. K. a jeho manželka MUDr. N. K.) v roce 1980 opustili území ČR a byli odsouzení pro trestný čin opuštění republiky mimo jiné k trestu propadnutí majetku. Dopisem svého právního zástupce ze dne 14. 3. 1995 vyzvali žalovaného k vydání nemovitostí podle § 5 zák. č. 87/1991 Sb.; žalovaný mimosoudně sporné nemovitosti nevydal. O žalobě vícekrát rozhodovaly obecné soudy všech stupňů. Dne 13. 4. 2011 nalézací soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobcům ve stanovené lhůtě specifikované nemovitosti v k. ú. Dejvice a obci Praha (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 6 na náhradu nákladů řízení částku 66 896 Kč (výrok II.) a povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení ve stanovené lhůtě částku 2 129 552 Kč k rukám právního zástupce žalobců (výrok III.). Dne 23. 1. 2012 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 4. 2011 ve výroku I. o věci samé potvrdil, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení státu změnil tak, že výše nákladů činí 52 036 Kč, jinak v tomto výroku potvrdil, a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky změnil tak, že výše nákladů řízení činí 2 142 757 Kč, jinak v tomto výroku potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení ve stanovené lhůtě částku 428 724 Kč k rukám jejich advokáta (výrok II). Dne 18. 7. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 1. 2012 odmítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). III. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byly porušeny články 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož bylo zasaženo i právo vlastnické chráněné článkem 11 Listiny. Právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 bylo porušeno tím, že obecné soudy nesprávně zhodnotily zjištěné skutečnosti, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a neúplná; dovolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, jeho rozhodnutí je kusé a nevypořádalo se s nastíněnými otázkami zásadního právního významu. Stěžovatel polemizoval s odůvodněním rozhodnutí dovolacího soudu, které označil za nepřiléhavé. Kritizoval též postup odvolacího soudu při aplikaci principu tzv. neúplné apelace ve vztahu k navrženým důkazům ohledně novosti staveb garáže, kotelny a oplocení. Nalézací a odvolací soud neprovedly všechny navrhované listinné důkazy, které opakovaně předkládal ke zjištění stavu nemovitostí, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci a vydané rozhodnutí bylo nesprávné. Nalézací soud se - dle stěžovatele - nevypořádal s provedenými důkazy, tj. spisy stavebního odboru Úřadu městské části Praha 6, a jeho rozsudek byl důsledkem nesprávné aplikace hmotného práva, zejména ustanovení § 4 odst. 2 a § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.; věc byla nesprávně právně posouzena. Nalézací soud se k ústavní stížnosti - ač k tomu Ústavním soudem vyzván - nevyjádřil, vyjádření ostatních soudů vyžadována nebyla. IV. Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů. Stěžovatel tvrdil, že řízení v jeho občanskoprávní věci nebylo spravedlivé, neboť některé z jím navrhovaných důkazů soudy neprovedly, řízení před obecnými soudy vykazovalo vady a jeho věc byla nesprávně právně posouzena. K tvrzení stěžovatele o porušení článku 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02 (N 73/30 SbNU 193)]. Ústavní soud proto ústavní stížnost dále posuzoval jen z hlediska tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny. Podstatou této části ústavní stížnosti bylo tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle, neboť neobsahují dostatečná odůvodnění, a také že obecné soudy během dokazování porušily principy spravedlivého procesu a věc stěžovatele nesprávně právně posoudily. Ústavní soud připomíná, že není jeho prvotním úkolem posuzovat výhrady stěžovatele adresované nalézacímu soudu, neboť nedostatky v řízení před tímto soudem mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení. Přesto však konstatuje, že rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 4. 2011 dostatečně podrobně uvádí důvody, na nichž byl založen, stejně jako důvody (na str. 14), pro které nevyhověl návrhům žalovaného na provedení důkazů. Ústavní soud také poznamenává, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191). K tvrzení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. K tvrzení o porušení čl. 11 Listiny, postrádajícím podrobnější argumentaci ústavněprávní, Ústavní soud uvádí, že vlastnické právo tímto článkem chráněné, resp. právo na pokojné užívání majetku chráněné čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není absolutní, neboť do tohoto základního práva lze zasáhnout ve veřejném zájmu a za podmínek, které stanoví zákon. Ústavně akceptovatelný zásah do základního práva tudíž musí být zákonný, ve veřejném zájmu a zajištovat "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv stěžovatele. V daném případě titul stěžovatele k jeho majetku se odvíjel z aktů učiněných v roce 1980 státem, který se majetku zmocnil konfiskací bez náhrady v trestním řízení vedeném proti původním vlastníkům. V roce 1991 tehdejší Federální shromáždění České a Slovenské republiky přijalo restituční zákony, které zal