IV.ÚS 3568/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3568/22 ze dne 30. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Mgr. Ondřeje Krejčího, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, č. j. 29 Cdo 1525/2021-456, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2017, č. j. 5 Cmo 27/2017-389, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 53 Cm 164/2009-358, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, sídlem boulevard Haussmann 1, Paříž, Francouzská republika, jednající prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod, sídlem Karla Engliše 3208/5, Praha 5 - Smíchov, a Tomáše Vilíma, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 53 Cm 164/2009 vyplývají následující skutečnosti. První vedlejší účastnice (dále jen "žalobkyně") poskytla (t. č. již zaniklé) obchodní společnosti AUTOVINOŘ, s. r. o. (dále jen "první žalovaná") úvěr na základě rámcové smlouvy o úvěru na skladová vozidla (dále jen "smlouva"). K zajištění svých smluvních závazků vystavila první žalovaná na řad žalobkyně blankosměnku. Tu avaloval druhý žalovaný (stěžovatel) a třetí žalovaný (druhý vedlejší účastník). První žalovaná smlouvu porušila a dostala se vůči žalobkyni do prodlení s úhradou povinností vyplývajících ze smlouvy. Žalobkyně proto využila svého vyplňovacího práva a vyzvala první žalovanou k úhradě směnečné sumy. Tu však první žalovaná včas neuhradila. 3. Žalobkyně proto podala k městskému soudu návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Městský soud návrhu vyhověl a vydal směnečný platební rozkaz, kterým stěžovateli a dalším dvěma žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni požadovanou sumu (směnečný platební rozkaz městského soudu ze dne 1. 6. 2009, č. j. 53 Cm 164/2009-14). Námitkám žalovaných městský soud nevyhověl a rozsudkem ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (rozsudek městského soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 53 Cm 164/2009-75). Následné odvolací řízení bylo městským soudem zastaveno, protože stěžovatel nezaplatil soudní poplatek (usnesení městského soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 53 Cm 164/2009-187). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") toto rozhodnutí potvrdil (usnesení vrchního soudu ze dne 24. 6. 2011, č. j. 5 Cmo 194/2011-210). 4. Dne 18. 11. 2013 podal stěžovatel k městskému soudu žalobu na obnovu řízení. Ta směřovala proti rozsudku o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti. Stěžovatel namítal, že je dán důvod k obnově řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, protože existují skutečnosti, které bez své viny nemohl použít v původním řízení a které mu mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Žalobu opřel o dva důvody. Za prvé, že v původním řízení nemohl vůči žalobkyni argumentovat § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, protože o něm v té době nevěděl. Toto ustanovení přitom uvádí, že výkon práva odporující zásadám poctivého obchodního styku nepožívá právní ochrany. Druhým důvodem je získání e-mailové zprávy, z níž podle stěžovatele vyplývá, že žalobkyně postupovala při odstoupení od smlouvy a vyplnění blankosměnky neoprávněně, protože první žalovaná smlouvu neporušila a do žádného prodlení s úhradou závazků se nedostala. 5. Městský soud, vrchní soud, ani Nejvyšší soud stěžovatelově argumentaci napadenými usneseními nepřisvědčily, a to na základě obsahově stejných důvodů. Došly totiž k závěru, že ani jedna z uvedených skutečností není důvodem k povolení obnovy řízení. Odkaz na ustanovení obchodního zákoníku je podle nich ve vztahu k podmínkám obnovy řízení neopodstatněný. Nově předložená e-mailová zpráva pak není důkazem, který by stěžovateli mohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Žalobou napadený rozsudek je založen na závěru, že žalobkyně postupovala při odstoupení od smlouvy i vyplnění blankosměnky oprávněně. E-mailová zpráva přitom tento závěr nijak nezpochybňuje. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za věcně chybná. Výklad a postup obecných soudů je podle něj v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vykazuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy navíc zvýhodnily žalobkyni, protože se neřídily zásadou, podle které nikdo nemůže těžit z nepoctivosti či protiprávního jednání. 7. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nedostatečně odůvodněná. Obecné soudy se totiž s jeho argumentací nevypořádaly dostatečným a výstižným způsobem. Z jejich rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dospěly k závěru, že mu předložený e-mail nemůže přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. 8. Stěžovatel dále namítá, že soudy postupovaly při dokazování povrchně, selektivně, neúplně, svévolně a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. 9. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za překvapivá, protože neměl možnost účinně argumentovat ke všem otázkám v odvolacím řízení. 10. Usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné - a to nejen kvůli nedostatečnému odůvodnění, ale i proto, že je v jeho záhlaví uvedena jako účastnice řízení první žalovaná (právnická osoba), která byla před vydáním rozhodnutí vymazána z obchodního rejstříku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17) (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Takové porušení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 13. Ústavní soud považuje za důležité uvést, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o povolení obnovy řízení. V něm obecné soudy nehodnotí zákonnost, správnost či odůvodněnost původního rozhodnutí. Jejich přezkumný rámec je mnohem užší. Je-li toto řízení zahájeno z důvodu dosud neuplatněných skutečností, důkazů či rozhodnutí (jako tomu bylo v tomto případě), zabývají se soudy pouze tím, zda je účastník nemohl bez své viny použít v původním řízení a zda mu mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci [§ 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu]. 14. Tyto zvláštnosti mají přitom vliv i na to, jak rozhodnutí vydaná v tomto druhu řízení přezkoumává Ústavní soud. Ani on neposuzuje důvodnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o povolení obnovy řízení s ohledem na věcnou správnost rozhodnutí napadeného žalobou na obnovu řízení. Podobně jako u obecných soudů je jeho měřítkem to, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč nově předložený důkaz nesplňuje podmínky pro povolení obnovy řízení [viz např. nálezy ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1148/13 (N 14/72 SbNU 189), bod 10; ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. II