IV.ÚS 3569/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3569/20 ze dne 23. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Martinem Krabcem, advokátem, sídlem Bohdalecká 1460/8, Praha 10 - Michle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2020 sp. zn. 61 To 276/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. dubna 2020 sp. zn. 0 Nt 18060/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci stěžovatele vedené pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 1. 4. 2020 sp. zn. 0 Nt 18060/2020 podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a contrario rozhodl, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Své rozhodnutí odůvodnil tím, stěžovatel svůj nárok na bezplatnou obhajobu opírá zejména o skutečnosti, že je nemajetný a že má vzhledem k výkonu trestu odnětí svobody významně omezené možnosti výdělku. Svá tvrzení doložil výpisem z centrální evidence exekucí a prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. V tomto prohlášení uvedl, že nemá žádné příjmy a žádný majetek, má jednu vyživovací povinnost ve výši 2 000 Kč měsíčně vůči svému synovi, závazky ve výši 8 200 000 Kč vůči poškozeným a cca 150 000 Kč dluh z exekucí. Obvodní soud shledal, že i když je stěžovatel jistě v nepříjemné životní situaci, není osobou, u níž by bylo trvání na úhradě nákladů trestního řízení přehnaně tíživé či zjevně nepřiměřené. Zdůraznil, že pouhý fakt, že z důvodu výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel dočasně přišel o možnost výdělku, sám o sobě nezakládá jeho právo na přiznání bezplatné obhajoby. Postup podle § 33 odst. 2 trestního řádu se má týkat případů, kdy je navrhovatel dlouhodobě vyloučen z možnosti dosahovat jakéhokoli dostatečného příjmu a kdy tento výjimečný postup odůvodňuje specifické sociální postavení navrhovatele. Stěžovatel je zdravý a plně pracovně způsobilý, tudíž lze podle obvodního soudu důvodně očekávat, že se bude ve výkonu trestu ucházet o pracovní zařazení a po propuštění z výkonu trestu, že si bude schopen obstarávat finanční prostředky prací. Dodal, že posuzování budoucí solventnosti žadatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu je v souladu s ústavně konformní soudní praxí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1248/15 či ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). Obvodní soud uzavřel, že stěžovatel odpovídá za vynaložené finanční prostředky a není namístě, aby byl jednou pro vždy této povinnosti zbaven. 3. Stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 1. 10. 2020 sp. zn. 61 To 276/2020 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu s konstatováním, že prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které stěžovatel učinil, považuje pro řádné osvědčení nedostatku prostředků za nedostačující. Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech stěžovatel nedoložil řádně dalšími doklady, např. výpisem z katastru nemovitostí, výpisem z evidence motorových vozidel apod. Předložil pouze potvrzení, že není veden v evidenci registrů silničních vozidel jako provozovatel - vlastník vozidla, a rovněž předložil pouze čestné prohlášení o tom, že vlastní tři bankovní účty se záporným zůstatkem, aniž by toto doložil řádným potvrzením bank. Městský soud proto uzavřel, že stěžovatel nedostatek finančních prostředků řádně neosvědčil a že ani ze shromážděných důkazů nevyplývá, že by neměl dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby. K odkazu stěžovatele na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 To 20/2020-2040, jímž mu bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu v jiné trestní věci, městský soud uvedl, že nejde o rozhodnutí obecně právně závazné. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1248/15 a ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 783/15, podle kterých z ústavněprávního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady svého závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené (např. přehnaně tíživé s ohledem na zdravotní, rodinný či podobný stav). Soudní praxi spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze označit za neústavní. Naopak je naplněním maximy, že každý odpovídá za své závazky, a to i v budoucnu. Podle městského soudu stěžovatelův případ nevykazuje žádné mimořádné okolnosti, kvůli kterým by bylo třeba se od uvedené zásady odchýlit. Takovou okolností v žádném případě není ani jeho vazební stíhání. Rovněž poukázal na to, že podle judikatury Ústavního soudu nelze zvýhodňovat osoby, které se, jde-li o finance, chovají nezodpovědně, oproti osobám chovajícím se v tomto směru zodpovědně, neboť by tak byla porušena rovnost občanů před zákonem. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud vydal překvapivé rozhodnutí v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a v rozporu s principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků s poukazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 To 20/2020-2040, kterým mu bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu v jiné trestní věci. Tvrdí, že své majetkové poměry osvědčil dostatečně a že neobdržel od soudu žádnou výzvu k doplnění podkladů. Městskému soudu doložil aktuální výpis z centrální evidence exekucí, z nichž vyplynulo 11 exekučních řízení. Je přesvědčen, že i tímto osvědčoval svou majetkovou situaci. Závěr o jeho nemajetnosti bylo podle něj možno podpůrně učinit i z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 To 20/2020-2040. Proto považoval svou majetkovou situaci za dostatečně dosvědčenou. 5. V další části ústavní stížnosti uvádí, proč považuje některé soudy požadované doklady za nadbytečné (tj. zda byl ve výkonu trestu zaměstnán, požadavek na poskytnutí výpisů z účtů aj.). Okazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17, ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20 aj., podle kterých pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře, a jejich povinností je vycházet ze stavu v době rozhodování. Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 31. 3. 2020 č. j. 12 To 20/2020-2040 dospěl ke správnému závěru, že je nepřijatelné, aby bylo přihlíženo k okolnostem, které sice nastat mohou, ale též nemusí, a že nelze odhlédnout od celkové dlužné částky, kterou má zaplatit. S ohledem na princip předvídatelnosti soudního rozhodování je podle něj dán legitimní požadavek, aby ve skutkově obdobných věcech bylo rozhodováno totožně. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považov