IV.ÚS 358/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 358/16 ze dne 16. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného Mgr. Štěpánkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Petrská 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015 č. j. 24 Co 306/2015 -130 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 6. 2015 č. j. 42 P 296/2014-84, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy Okresní soud v Mělníku ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilých dětí - návrh na svěření nezletilých dětí do střídavé péče. Z odůvodnění vyplývá, že předchozím rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 9. 2014, č. j. 42 P 296/2014-39 byla chválena dohoda rodičů, podle které byly nezletilé děti K1. a K2. svěřeny pro dobu do a po rozvodu manželství do výchovy matky. Stěžovateli bylo stanoveno výživné a byl upraven styk s dětmi tak, že je oprávněn stýkat se s dětmi kromě vánočních a letních prázdnin každý sudý týden od pátku od 17.00 hodin do neděle do 19.00 hodin, každé pondělí od 16.00 hodin do 19.00 hodin, každé úterý od 17.00 hodin do 20.30 hodin, o vánočních prázdninách každý rok od 26. 12. od 9.00 hodin do 28. 12. do 19.00 hodin, o letních prázdninách v měsíci červenci od prvního pátku v tomto měsíci od 17.00 hodin do druhé soboty tohoto měsíce do 19.00 hodin a v měsíci srpnu rovněž od prvního pátku v tomto měsíci od 17.00 hodin do druhé soboty do 19.00 hodin. Z dohody rodičů o úpravě rodičovské odpovědnosti a styku s dětmi pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství, kterou rodiče podepsali dne 7. 8. 2014, soud prvého stupně zjistil, že rodiče se dohodli na podání návrhu na rozvod, na minimální úpravě styku stěžovatele s nezletilými dětmi s tím, že děti budou svěřeny do výlučné péče matky. Dále rodiče vyjádřili vůli dohodnout se v budoucnu na formě střídavé péče o nezletilé, pokud k tomu nastanou vhodné podmínky a bude to v zájmu obou nezletilých. Soud konstatoval, že se děti se stěžovatelem pravidelně stýkají, stěžovatel má vytvořeny podmínky pro střídavou výchovu, o výchovu dětí má zájem. Komunikace mezi rodiči je však velmi špatná. Obě děti jsou předškolního věku, v září 2015 nastoupí do 1. třídy nezletilý K1., o rok později nezletilá K2.. Soud shledal, že od posledního rozhodování, od kterého neuběhl ani rok, nedošlo k takové změně poměrů, která by měla vést ke změně výchovy nezletilých dětí. Zdůraznil, že v nejlepším zájmu dítěte je stabilní výchovné prostředí, naposledy bylo o poměrech nezletilých dětí rozhodováno ani ne před rokem, ze zprávy mateřské školky a psychiatričky vyplývá, že děti ještě rozchod rodičů plně nezpracovaly, zejména nezletilá K2.. V brzké době děti čeká stěhování do nového bydliště s matkou a nástup školní docházky, který je pro nezletilé děti rovněž velmi výraznou změnou a za této situace není vhodné dětem opět měnit výchovné prostředí. Taktéž kolizní opatrovník dětí změnu výchovného prostředí nedoporučil. Soud s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 106/2015 ze dne 17. 3. 2015 konstatoval, že střídavá péče nemá být normou. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí, který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Je nepochybné, že by se otec měl podílet na výchově nezletilých dětí, což otec činí formou styku, který je velmi široký. Krajský soud v Praze jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvého stupně. Odvolací soud opětovně zkoumal, že zda došlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o úpravě péče, kterou rodiče uzavřeli před soudem v září 2014. Takovou změnu poměrů však neshledal. Stabilizaci bytových poměrů otce (změny nájemní smlouvy z doby určité na dobu neurčitou) jako zásadní změnu odvolací soud neshledal, přičemž dodal, že i při předchozím rozhodování o úpravě poměrů nezletilých dětí byly základní materiální podmínky pro výchovu (i styk s druhým rodičem) u obou rodičů zajištěny, tudíž ke změně poměrů v tomto ohledu nedošlo. Odvolací soud dále posoudil, zda nastaly vhodné podmínky pro střídavou péči, jak předpokládala dohoda uzavřená mezi rodiči před původním rozhodnutím. Odvolací soud shodně jako soud prvého stupně konstatoval, že oba rodiče mají o výchovu dětí zájem, pro výchovu mají dobré materiální podmínky a každý z nich je schopen samostatně výchovu dětí zajistit. Přesto však shledal, že střídavá péče není v nejlepším zájmu dětí, jednak z důvodu neschopnosti potřebné spolupráce při výchově dětí na straně rodičů, jednak z důvodu zatímní neschopnosti nezletilé K2. zvýšené nároky střídavé výchovy bez újmy zvládnout, jak je prokázáno zprávou psychiatričky. Rozdělení sourozenců není v zájmu dětí, jejich sourozenecké vztahy jsou pevné a je v zájmu obou dětí sdílet společně stejnou formu výchovy, posilování a rozvíjení sourozeneckých vztahů. II. Tvrzení stěžovatele Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva") a k porušení základního práva stěžovatele na péči a výchovu vlastních dětí zaručeného čl. 32 odst. 4 Listiny a práva na rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel rekapituluje řízení před soudem prvého stupně, opakuje své výhrady, které formuloval v odvolání a následně shrnuje pochybení, kterých se oba soudy dopustily. Podle stěžovatele soudy neprovedly některé z relevantních důkazů, které řádně navrhl, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a nebyl v úplnosti zjištěn skutkový stav. Soudy dále nehodnotily v řízení provedené důkazy ústavně souladným způsobem, když zejména pominuly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele, nezohlednily argumentaci a námitky stěžovatele, resp. v odůvodnění napadených rozhodnutí se soudy s argumentací stěžovatele řádně nevypořádaly. Podle stěžovatele soudy vydaly rozsudky, jejichž odůvodnění je vnitřně rozporuplné, nelogické, zjištěný skutkový stav je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním (zejména pokud jde o rozsudek odvolacího soudu), resp. důvody pro vydání rozsudku nemají podklady v provedeném dokazování. III. Posouzení Ústavním soudem Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře". V nyní posuzovaném případě je nutno konstatovat, že soud prvého i druhého stupně shodně uzavřely, "oba rodiče jsou schopni výchovu nezletilých zajistit, jejich výchovné schopnosti jsou obdobné, stejně jako očekávaná stálost jejich výchovných prostředí a o výchovu dětí projevují zájem". Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň však střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností případu a nejlepšího zájmu dítěte. V nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte". Pokud soudy shodně dospěly k závěru, že oba rodiče mají o výchovu zájem, jejich výchovné schopnosti jsou obdobné, stejně jako stálost jejich výchovného prostředí, zbývá posoudit, zda důvody které