IV.ÚS 3580/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3580/18 ze dne 20. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace DOBŠICKÉ TĚSTOVINY s. r. o., sídlem Bantice 97, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem, sídlem Lidická 710/57, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. září 2018 sp. zn. 0-425949, č. j. 0-425949/D18070499/2018/ÚPV, za účasti Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníka řízení, a 1. Mgr. Martina Pražáka a 2. Ing. Tomáše Aubrechta, jako vedlejších účastníků řízení, spolu s návrhem na zrušení § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. 9. 2018 sp. zn. 0-425949, č. j. 0-425949/D18070499/2018/ÚPV, jelikož se domnívá, že ustanovení právního předpisu, na základě kterého bylo vydáno napadené rozhodnutí, tj. § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), je v rozporu s ústavním pořádkem, proto podle § 74 zákona o Ústavním soudu navrhuje zrušení tohoto ustanovení, přičemž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejích práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, jakož i s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 26 Listiny. 2. Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnutím ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 0-425949, č. j. 0-425949/D17008847/2017/ÚPV zamítl návrh stěžovatelky podaný podle § 32 odst. 1 ve spojení s § 4 písm. b), c), d) a g) zákona o ochranných známkách na prohlášení ochranné známky č. 319249 ve znění "BABIČČINY NUDLE" za neplatnou. 3. O rozkladu stěžovatelky rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví napadeným rozhodnutím tak, že rozklad jako opožděný podle § 92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že podle § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách se rozklad považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního předpisu. Vzhledem k tomu, že posledním dnem lhůty pro podání rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí byla v souladu s § 40 odst. 1 písm. b) správního řádu a § 42 odst. 1 zákona o ochranných známkách středa 25. 7. 2018, bylo nutné ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) správního řádu, aby nejpozději v uvedený den (25. 7. 2018) byla na adresu Úřadu průmyslového vlastnictví nejen odeslána zásilka obsahující rozklad, ale současně aby byl uhrazen i správní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání rozkladu (viz § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách). Rozklad stěžovatelky byl v elektronické podobě odeslán a Úřadu průmyslového vlastnictví doručen dne 23. 7. 2018. Z těchto údajů je zřejmé, že vlastní podání rozkladu bylo odesláno v zákonné lhůtě. Z obsahu spisu je však dále patrné, že stěžovatelka sice bezhotovostním převodem z účtu správní poplatek za podání rozkladu ve výši 1 000 Kč uhradila, avšak příslušná částka byla na účet Úřadu průmyslového vlastnictví připsána až dne 15. 8. 2018, tedy po uplynutí zákonné lhůty k podání rozkladu a k zaplacení správního poplatku, tj. po dni 25. 7. 2018. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v této souvislosti odkázal na § 166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se za den platby považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně (jímž je v případě správního poplatku za podání rozkladu v předmětné věci Úřad průmyslového vlastnictví). Za den podání rozkladu je tak třeba považovat středu 15. 8. 2018. S přihlédnutím k § 42 odst. 1 a 2 zákona o ochranných známkách bylo tedy nutno uzavřít, že se v souladu s § 92 odst. 1 správního řádu jedná v daném případě o opožděný rozklad, a je nutné jej zamítnout. II. Stěžovatelčina argumentace 4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčena, že i přesto, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje, tedy řízení ve správním soudnictví, je tato ústavní stížnost přípustná dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož přesahuje podstatným způsobem vlastní zájem stěžovatelky, což je patrno již jen z toho, že navrhuje zrušení § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách pro jeho neústavnost. Přesah stěžovatelčina vlastního zájmu pak lze spatřovat i v úmyslu korekce právní úpravy okamžiku podání rozkladu proti rozhodnutí účastníka řízení do budoucna a v kontextu nejen odvětví správního práva, ale i celého právního řádu České republiky jako takového. Stěžovatelka je přesvědčena, že vzhledem k právní úpravě okamžiku podání rozkladu dle § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách nelze očekávat v řízení před správními soudy efektivní ochranu základních práv stěžovatelky, do kterých bylo dle jejího názoru zasaženo a která byla porušena. Správní soudy by zde pravděpodobně aplikovaly toliko zákonnou úpravu, a to i s ohledem na skutečnost, že ke zkoumání ústavnosti zákonných právních norem a jejich jednotlivých ustanovení je oprávněn pouze Ústavní soud. Navíc je třeba v této souvislosti zdůraznit, že k ústavnosti napadeného ustanovení § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách se již jednou vyjádřil ve své judikatuře Nejvyšší správní soud (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009 č. j. 6 As 2/2008-124), přičemž dospěl k neudržitelnému závěru, že předmětné ustanovení není neústavní. Stěžovatelka dále obsáhle argumentuje, z jakých důvodů je § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách neústavní, přičemž zejména zdůrazňuje, že jeho aplikací dochází k zásahu do právní jistoty, předvídatelnosti a bezrozpornosti práva a principů právního státu, k porušení povinnosti šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod a dochází i k zásahu do práva na soudní a jinou ochranu. Stěžovatelka uzavírá, že aplikovaná právní úprava § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách je dle jejího názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky a v důsledku jejího použití (podle judikatury Nejvyššího správního soudu) v případě stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod. III. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti 5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. 6. Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. pokud nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. 7. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. 8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, které třeba považovat za individuální správní akt vydaný správním orgánem dle zákona o ochranných známkách a sp