IV.ÚS 3582/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3582/11 ze dne 3. 9. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. L. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK Moreno Vlk & Asociados se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č. j. 7 Cmo 58/2011-190 za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Tamarind s.r.o., IČ: 26758997, se sídlem Praha 1, Vladislavova 19/52, za kterou jedná ILA-Vladislavova, LLC, se sídlem Boulder, Pearl Street Mall 1401, Colorado, Spojené státy americké, zastoupená Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem ŘANDA HAVEL LEGAL advokátní kancelář s.r.o. se sídlem Praha 1, Truhlářská 13-15, a HOTELES TURISTICOS UNIDOS S.A. se sídlem Princesa 58, Barcelona, Španělské království, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK Moreno Vlk & Asociados se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonem stanovených formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. prosince 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu namítaného porušení jeho základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Před Městským soudem v Praze je pod sp. zn. 36 Cm 13/2010 vedeno řízení o žalobě vedlejší účastnice Tamarind s.r.o. (žalobkyně) proti stěžovateli a druhé vedlejší účastnici o zaplacení částek 486 428,30 EUR s příslušenstvím a 255 157,41 EUR s příslušenstvím. Prvně uvedené částky se žalobkyně domáhá z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, kterou jí měl způsobit stěžovatel jako jednatel žalované údajným nenáležitým výkonem své funkce, přesněji neposkytnutím dostatečné součinnosti při projektu rekonstrukce a přestavby v žalobě blíže specifikované budovy na hotel a jeho dalšího pronajímání. Druhá částka představuje náhradu škody, jež měla vzniknout tím, že si stěžovatel nechal údajně neoprávněně vyplatit uvedenou částku z účtu, na kterém byly uloženy prostředky žalobkyně. Žalobu podala jménem žalobkyně společnost ILA-Vladislavova, LLC, která je jejím společníkem s obchodním podílem ve výši 49 %. Žalovaná společnost HOTELES TURISTICOS UNIDOS S.A. je totiž většinovým společníkem žalobkyně s obchodním podílem ve výši 51 %, přičemž jednatelem žalobkyně je stěžovatel, který je současně předsedou představenstva a generálním ředitelem žalované. Stěžovatel má bydliště na území Španělského království. 3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č. j. 7 Cmo 58/2011-190 bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010 č. j. 36 Cm 13/2010-146, kterým byla zamítnuta stěžovatelem uplatněná námitka nedostatku pravomoci českých soudů rozhodovat ve vztahu k němu o předmětné žalobě. 4. Podstata uvedené námitky, kterou stěžovatel formuloval nejprve ve svém vyjádření k žalobě a následně v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, se týkala rozsahu věcné působnosti nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"). Konkrétně šlo o otázku, zda lze nároky uplatněné žalobou vedlejší účastnice podřadit pod pojem "věcí občanských a obchodních" ve smyslu jeho čl. 1 odst. 1. Stěžovatel namítal, vycházeje z právních závěrů obsažených v rozsudku Soudního dvora ze dne 15. února 2007 ve věci C-292/05 Eirini Lechouritou a další proti Dimosio tis Omospondiakis Dimokratias tis Germanias, bodu 29, že otázku věcné působnosti tohoto nařízení je třeba vykládat s ohledem na celý systém evropských nařízení, tedy ve shodě se způsobem, jakým svou věcnou působnost vymezují nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen "nařízení Řím II") a ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen "nařízení Řím I"). Výjimka, která z působnosti posledně uvedených dvou nařízení vylučuje otázky upravené, resp. vyplývající z práva obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob [srov. čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I a čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení Řím II], se tedy musí uplatnit i na nařízení Brusel I, jehož výčet výjimek obsažený v jeho čl. 1 odst. 2 nelze považovat za taxativní. Vzhledem k tomu, že uvedené nařízení z těchto důvodů nezakládá pravomoc českých soudů, a tuto jejich pravomoc nelze dovozovat ani podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, mělo být řízení o jeho žalobě v rozsahu, v němž směřuje proti němu, zastaveno. 5. Ve svém odvolání stěžovatel dodal, že pokud by odvolací soud, navzdory této argumentaci, zaujal v otázce věcné působnosti nařízení Brusel I jiný názor, měl by podle žalovaných přerušit řízení a podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) položit Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr") předběžné otázky týkající se toho, zda je výčet výjimek podle jeho čl. 1 odst. 2 taxativní nebo demonstrativní. Konkrétní návrh těchto předběžných otázek byl rovněž součástí odvolání. 6. Soud prvního stupně i odvolací soud shodně konstatovaly, že pojem "věci občanské a obchodní" podle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I nezahrnují věci, v nichž se vyskytuje veřejnoprávní prvek, a naopak, že pod něj spadají všechny věci soukromoprávní (srov. výše uvedený rozsudek Soudního dvora ve věci C-292/05, jakož i rozsudek téhož soudu ze dne 28. dubna 2009 ve věci C-420/07 Meletis Apostolides proti Davidu Charlesi Oramsovi a Lindě Elizabeth Orams). V napadeném usnesení dále odvolací soud uvedl, že nařízení Řím I a Řím II stanovují pravidla pro určení rozhodného práva bez ohledu na určení rozhodujícího soudu toho kterého členského státu, zatímco nařízení Brusel I stanoví pravidla pro určení mezinárodní soudní příslušnosti bez ohledu na rozhodné (hmotné) právo, kterým se bude věc řídit. Posledně uvedené nařízení si stanovuje svůj okruh věcné působnosti šířeji, než nařízení Řím I a Řím II, která upravují jen smluvní nebo mimosmluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva s předmětnými výlukami. Neobsahuje-li přitom nařízení Brusel I ve svém čl. 1 odst. 2 výslovnou výjimku ze své věcné působnosti týkající se otázek (vztahů) vyplývajících z práva obchodních společností, např. pokud jde o otázku osobní odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky společnosti, jak to činí ostatní uvedená nařízení, nelze dospět k jinému závěru, než že se na tyto záležitosti vztahuje. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o jeho námitce na základě pouhého konstatování zřejmosti výkladu nařízení Brusel I. Odvolací soud se totiž podle jeho názoru řádně nevypořádal s otázkou, zda neměl vznést předběžnou otázku Soudnímu dvoru podle čl. 267 SFEU, resp. zda není dána jedna z výjimek z této povinnosti vymezených jeho judikaturou. Tyto své povinnosti naopak zcela zjevně přehlédl a v rozporu s nimi provedl nejen výklad čl. 1 nařízení Brusel I, ale i otázek věcné působnosti tohoto nařízení a nařízení Řím I a Řím II. Nepoložením nastíněných předběžných otázek, aniž by tento postup byl i s ohledem na odlišný názor účastníka řízení řádně odůvodněn, došlo postupem odvolacího soudu ve smyslu právních závěrů obsažených v nálezu ze dne 8. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57) k porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 8. Otázka, zda je výčet výjimek z autonomního pojmu "občanské a obchodní věci" v čl. 1 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I taxativní nebo demonstrativní, a dále, zda pod pojem "občanské a obchodní věci" lze v souvislosti s nařízením Řím I a Řím II podřadit i osobní odpovědnost vedoucích osob a členů společnosti za závazky společnosti a vůči ní, je v dané věci pro stěžovatele naprosto zásadní. Pokud by totiž tuto odpovědnost pod uvedený pojem podřadit nebylo možné, české soudy by z nařízení Brusel I nemohly dovodit svou pravomoc rozhodovat ve věci a uplatnění žaloby by přicházelo v úvahu přímo ve státě bydliště stěžovatele. Tam by se přitom řídilo jinými procesními pravidly a hájení oprávněných zájmů a práv by pro stěžovatele nebylo ani tak obtížné, ani tak časově a finančně náročné. Je tedy zřejmé, že otázka pravomoci českých soudů by měla být definitivně vyřešena již na počátku sporu. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 13/2010, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí průběhu řízení. Dále vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. 10. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádř