IV.ÚS 3583/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3583/14 ze dne 26. 5. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1, 678 01 Blansko, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 228/2014-150 ze dne 2. 9. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. Nc 179/2013-122 ze dne 23. 4. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku bylo na návrh matky rozhodnuto v opatrovnické věci nezletilé M. Š., o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilé na dobu před a po rozvodu manželství tak, že nezletilá byla svěřena do výchovy, resp. péče matky a stěžovateli jako otci byla uložena vyživovací povinnost. Současně soud rozhodl též o nákladech řízení. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel s rozhodnutími soudů nesouhlasí, neboť podle něj nerespektují ani nenaplňují jeho právo podílet se na výchově dcery. Je přesvědčen, že oba rodiče mají nepochybně o výchovu nezletilé zájem a jsou způsobilí ji vychovávat, jak se také dle jeho názoru podává ze znaleckého posudku. V této spojitosti stěžovatel namítal neucelené zhodnocení vypracovaného znaleckého posudku. Stěžovatel dále poukázal na to, že odvolacím soudem byla zamítnuta žádost jeho právní zástupkyně o odročení jednání, čímž bylo dle názoru stěžovatele znemožněno, aby se advokátka náležitě před jednáním seznámila s obsahem spisového materiálu. Stěžovatel dále namítl, že soudy ani jednou nevyslechly nezletilou přímo, nijak nezhodnotily, proč střídavá péče nemůže fungovat i nadále, když jeden rok fungovala na základě dohody rodičů. Rozhodnutí soudů dle přesvědčení stěžovatele trpí vnitřními rozpory, kdy na jednu stranu soud uvádí, že střídavá péče z důvodu neshod mezi rodiči a jejich osobnostního nastavení není vhodná, zároveň ale uvádí, že matka přesto zabezpečí nadstandardně široký styk otce s dcerou. Stěžovatel se také ohradil proti tvrzení o údajně nadměrném požívání alkoholu, k čemuž dospěl až odvolací soud, aniž k tomu provedl jakékoliv objektivní dokazování, a to jen na základě výchovné zprávy opatrovníka, která byla z jeho vlastní iniciativy sepsána krátce před jednáním odvolacího soudu. Stěžovatel dle svých slov naplňuje všechny požadavky zákona i judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva pro to, aby mohl pečovat o své dítě formou střídavé péče. Stěžovatel nevidí důvod, proč by střídavá péče odporovala zásadě stability výchovného prostředí. Tato východiska obecné soudy nenaplnily, a zasáhly tak do jeho práva na spravedlivý proces. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, příslušný spisový materiál, i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná. Ústavní soud připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud se ani neztotožňuje se závěrem stěžovatele, který by dle něj měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu a podle kterého by střídavá výchova měla být normou. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy takové řešení v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Ostatně ani z ustanovení § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Jak již Ústavní soud zdůraznil kupř. ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 (dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz), při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být soudy paušálně využívána jako forma "spravedlivého" (a svým způsobem též "bezpracného") rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě. To potvrzuje i Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rám