IV.ÚS 3584/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3584/22 ze dne 12. 12. 2023 N 184/121 SbNU 280 Údajné porušení dvojinstančnosti (trestního) řízení odvolacím soudem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajka), soudců Josefa Baxy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. E., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 3 Tdo 345/2022-6271, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2021 č. j. 2 To 72/2021-5821 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2020 č. j. 40 T 4/2015-5281, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2 a 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V replice k vyjádření účastníků a vedlejších účastníků stěžovatel navrhl též zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018 č. j. 2 To 42/2018-5029, avšak k tomuto návrhu Ústavní soud nepřihlédl, neboť byl učiněn po uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 12. 2017 č. j. 40 T 4/2015-4789 byl stěžovatel (společně s dalšími obžalovanými), v celém rozsahu zproštěn obžaloby podané státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud") na základě odvolání státního zástupce usnesením ze dne 29. 11. 2018 č. j. 2 To 42/2018-5029 uvedený rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. 3. Krajský soud následně v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele (společně s dalšími obžalovanými) vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev a ve výkonu prokury na dobu pěti let a k peněžitému trestu v celkové výměře 2 000 000 Kč. Uvedeného zločinu se podle zjištění krajského soudu stěžovatel dopustil - stručně vyjádřeno - tím, že společně s dalším obžalovaným M. K. podepsal (jako předseda představenstva společnosti A) nepravdivý předávací protokol, který potvrzoval předání podstatné části díla umožňující bezpečný provoz FVE X, přestože věděl, že uvedená fotovoltaická elektrárna není k danému datu dokončena ani zčásti a že předávací protokol bude podkladem pro vydání licence Energetickým regulačním úřadem. 4. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podali stěžovatel, státní zástupce a zúčastněné osoby odvolání, o nichž vrchní soud rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem. Jím zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu odnětí svobody a o způsobu jeho výkonu u stěžovatele, v celém výroku o náhradě škody ve vztahu k němu a ve výroku o ochranném opatření ve vztahu k zúčastněným osobám. Stěžovateli byl napadeným rozsudkem vrchního soudu nově uložen trest odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž v ostatních výrocích týkajících se stěžovatele zůstal rozsudek krajského soudu nezměněn. 5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že jej krajský soud napadeným rozsudkem odsoudil na základě stejných důkazů, ze kterých předtím vycházel při svém zprošťujícím rozsudku. Nalézacímu soudu vytýká, že v napadeném rozsudku nijak neodůvodnil, proč stejné důkazy hodnotí zcela jinak a dospívá k opačným závěrům než ve svém dřívějším zprošťujícím rozsudku. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1367/18. Upozorňuje, že krajský soud přistoupil k zásadní změně svého postoje bez toho, že by provedl jakékoli další relevantní důkazy. 7. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud překročil meze přípustného hodnocení důkazů a soudu nalézacímu vštěpoval vlastní skutkové hodnocení, což v důsledku představuje porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Vrchní soud totiž podle stěžovatele nalézacímu soudu prakticky sděloval, jak má k důkazům přistupovat a jak je hodnotit, což je v rozporu s principy formulovanými např. v nálezu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 15/14. Upozorňuje na části, které krajský soud překopíroval ze zrušujícího usnesení odvolacího soudu do napadeného rozsudku. Odvolacímu soudu vytýká, že hodnotil i důkazy, které krajský soud ve svém původním rozsudku nehodnotil. Nejvyšší soud podle něj námitku porušení zásady dvojinstančnosti řízení zcela ignoroval. 8. Stěžovatel namítá, že společnosti B a A neměly možnost účastnit se soudního řízení, což mělo zasáhnout i do jeho práv, neboť tito účastníci nemohli reagovat na výpovědi svědků a na otázky ostatních účastníků. Je přesvědčen, že skutková zjištění, ke kterým dospěly obecné soudy, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž tyto důkazy nebyly hodnoceny ve vzájemném souladu a komplexně a v některých případech lze hovořit až o deformaci důkazů. Zdůrazňuje zejména, že žádný právní předpis v rozhodné době nevyžadoval předložení předávacího protokolu pro udělení licence na fotovoltaickou elektrárnu a nevyžadoval to ani žádný orgán veřejné moci. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřipustil opakování výslechu některých svědků, jak to navrhoval. Rovněž Nejvyšší soud podle něj pochybil, když se nezabýval znaleckým posudkem znaleckého ústavu Apelen Evaluation, kterým stěžovatel v řízení před vrchním soudem ještě nedisponoval. V souvislosti se stanovením výše škody odkazuje na nález ze dne 6. 12. 2022 sp. zn. III. ÚS 1420/22. 9. Stěžovatel dále poukazuje na jednotlivé skutkové a právní otázky, které podle něj Nejvyšší soud řešil odlišně v jeho případě a v případě rozhodování o dovolání další spoluobžalované, T. H. Má za to, že kauza fotovoltaické elektrárny X byla posuzována stejně jako jiné tzv. solární kauzy, přestože se jednalo o diametrálně odlišný případ. Popisuje vývoj řízení o udělení, resp. změně licence k provozu A, které v roce 2018 skončilo tím, že licence zůstala platná v původním znění a rozsahu. 10. Stěžovatel rovněž brojí proti délce trestního řízení, kterou považuje za nepřiměřeně dlouhou, neboť trvalo od roku 2014 do roku 2021. Tvrdí, že na schůzkách zástupců policie, Energetického regulačního úřadu, Nejvyššího státního zastupitelství a dalších subjektů docházelo k nepřijatelnému ovlivňování veřejnoprávních řízení, smyslem těchto schůzek byla kriminalizace jednání, jež do té doby nebyla trestně postihována. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 12. Soudkyně zpravodajka si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádala spis vedený u krajského soudu pod sp. zn. 40 T 4/2015. Návazně vypracovala návrh rozhodnutí jako usnesení, kterým by byla ústavní stížnost odmítnuta. Pro takové rozhodnutí však nepostačuje většina hlasů pro, ale vyžaduje se souhlas všech členů senátu (§ 19 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ten (v tehdejším složení senátu) dosažen nebyl. Účastníci a vedlejší účastníci řízení pak byli vyzváni k vyjádření se k ústavní stížnosti a byl připraven návrh tohoto zamítavého nálezu, který byl (jednomyslně) přijat. 13. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 26. 10. 2023 nejprve z