IV.ÚS 3596/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3596/20 ze dne 2. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky I. I., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, sídlem Vodičkova 699/30, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. 91 Co 183/2020-903 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. března 2020 č. j. 51 C 53/2011-823, ve znění opravného usnesení ze dne 21. září 2020 č. j. 51 C 53/2011-897, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Bc. Davida Vandrovce, insolvenčního správce, sídlem Mladé Buky 250, a 2) obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Brněnská 634, Modřice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem, uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci - insolvenčnímu správci stěžovatelky, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalobce, na náhradě za ztížení společenského uplatnění stěžovatelky částku 720 000 Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu o zaplacení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění co do částky 420 000 Kč (výrok II.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi zákonný úrok z prodlení z částky 47 700 Kč (výrok III.), zamítl žalobu o zaplacení zákonných úroků z prodlení ročně z částky 1 140 000 Kč od 14. 1. 2009 do zaplacení a z částky 47 700 Kč od 14. 1. 2009 do 27. 12. 2012 (výrok IV.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako ušlý zisk částku ve výši 5 600 Kč spolu s příslušenstvím (výrok V.), zamítl žalobu o zaplacení ušlého zisku ve výši 25 000 Kč spolu s příslušenstvím (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII. až XI.). Obvodní soud poukázal na to, že výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění bylo vyhrazeno případům, kdy poškození nejsou ani při vynaložení veškerého úsilí schopni běžných životních úkonů, přičemž v posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatelka je schopna sebeobsluhy a není závislá na péči druhé osoby, bylo-li o pracovním a osobním životě v řízení prokázáno, že stěžovatelka je v těchto oblastech výrazně omezena, nicméně nikoliv úplně vyřazena. Obvodní soud proto dovodil, že v případě stěžovatelky, po zvážení změny oproti době před úrazem a současně po zvážení jiných, obdobných případů, je přiměřené zvýšení na trojnásobek základní sazby (oceněný znalci na 360 000 Kč), tedy na částku 1 080 000 Kč, a to při poměření s obdobnými případy, kdy se částka pohybovala okolo 1 100 000 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka požadovala na náhradě za ztížení společenského uplatnění uhrazení částky 1 500 000 Kč, přičemž částka 360 000 Kč byla již vedlejší účastnicí uhrazena, uložil obvodní soud vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě za ztížení společenského uplatnění stěžovatelky částku 720 000 Kč. Ve zbývající části žalobu o zaplacení 420 000 Kč zamítl. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastník a stěžovatelka odvolání (stěžovatelka podala odvolání do výroků II. a IV.). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu ve výroku II., ve výroku IV., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 47 700 Kč od 14. 1. 2009 do 27. 12. 2012, a ve výroku XI. potvrzen (výrok I.). Výrokem II. byl rozsudek obvodního soudu ve výrocích VII., VIII., IX. a X. zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka městskému soudu vytýká, že odmítl uznat zmaření jejího talentu s odkazem na to, že vydala jen jednu knihu, navíc osm let před nehodou a vydala i málo dalších textů. 5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ústavní stížnost nesměřuje jen proti meritu věci - zamítnutí části žaloby na náhradu škody v důsledku ztížení společenského uplatnění. Poukazuje na to, že obecné soudy plnění natolik osobní a s osobní nedotknutelností fyzické osoby spjaté plnění, jako je náhrada za škodu (újmu) způsobenou na zdraví (a zvláště pak náhrada za ztížené společenské uplatnění) přisuzují insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty v konkursu, a nikoliv samotné poškozené fyzické osobě. Poukazuje přitom na § 266 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje výjimky z § 264 odst. 1 téhož zákona vyjmenováním řízení, ve kterých žalobcem zůstává dlužník. Podle stěžovatelky by mělo mezi tato řízení patřit i řízení o náhradu škody na zdraví. 6. Stěžovatelka poukazuje na to, že poškozený, který se dostal do úpadku, nemůže sám tento nárok na náhradu újmy způsobené na zdraví vymáhat a je tak závislý na procesním postupu insolvenčního správce, jako je tomu v jejím případě. V této souvislosti stěžovatelka insolvenčnímu správci vytýká, že v předmětné věci odmítl podat dovolání. Tím, že bylo stěžovatelce v důsledku prohlášení konkursu na její majetek odňato postavení žalobkyně včetně práva podat dovolání a zůstala tak závislá na procesním stanovisku insolvenčního správce, a to v natolik bytostné záležitosti, jakou je soudní řízení o jejím nároku na náhradu škody (újmy) na zdraví, došlo k porušení jejího práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když jí bylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem jejího práva u nezávislého a nestranného soudu. 7. Stěžovatelka uvádí, že mohou vzniknout situace, kdy lze mít pochybnosti o tom, nakolik je rozhodnutí insolvenčního správce ovlivněno dalšími hledisky včetně případné antipatie k dlužníkovi v situaci, kdy ten jej žaluje v separátním insolvenčním sporu, jako je tomu v předmětném insolvenčním řízení, v jehož rámci stěžovatelka žalovala insolvenčního správce v řízení o neplatnost kupní smlouvy na prodej nemovitosti, a to navíc v době, kdy insolvenční správce odmítl podat dovolání. Insolvenční správce primárně hájí zájmy věřitelů, pro něž může hrát roli časový aspekt, kdy se dostanou k rozdělení výtěžku insolvenčního řízení (ostatně jejich pohledávky nejsou po dobu insolvenčního řízení úročeny). 8. Stěžovatelka poukazuje na to, že v předmětné věci byly aplikovány § 206 až § 208 insolvenčního zákona tak, že náhrada škody na zdraví patří do majetkové podstaty v insolvenčním řízení, a stěžovatelka tedy přijde o celou výši této náhrady. Podle stěžovatelky výtěžek sporu o náhradu škody nemá náležet do majetkové podstaty v konkursu. V této souvislosti odkazuje na § 207 odst. 1 insolvenčního zákona, který stanoví, že do majetkové podstaty nepatří majetek, jenž nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Jde především o majetek uvedený v § 321 a § 322 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Podle § 322 odst. 1 o. s. ř. mezi vyloučené majetkové hodnoty patří věci, které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i věci, jejichž prodej by byl v rozporu s dobrými mravy a jejichž počet a hodnota odpovídá obvyklým majetkovým poměrům. Do takto vymezeného okruhu věcí patří podle stěžovatelky i finanční prostředky, které mají být v její prospěch vyplaceny na náhradě škody utrpěné na zdraví zejména za ztížení společenského uplatnění. 9. Tím, že soudy uložily vedlejší účastnici, aby plnila insolvenčnímu správci, popírají, že podle § 207 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s § 322 odst. 1 o. s. ř. nemá náhrada za ztížení společenského uplatnění náležet do majetkové podstaty, nýbrž přímo poškozené fyzické osobě pro její zvláštní povahu, neboť podle § 322 odst. 1 o. s. ř. má náhrada za ztížení společenského uplatnění dlouhodobě (celoživotně) sloužit nezbytnému uspokojování hmotných potřeb poškozené a její vložení do majetkové podstaty by bylo v rozporu s dobrými mravy. Finanční prostředky na náhradě škody za ztížení společenského uplatnění mají dlouhodobě kompenzovat doživotní následky poškození zdraví, a tím časově přesahují rámec insolvenčního řízení, zvláště bylo-li toto řízení vyvoláno ztrátou příjmů stěžovatelky po škodní události. Opačný výklad by podle stěžovatelky vedl k porušení práva na nedotknuteln