IV.ÚS 3597/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3597/10 ze dne 20. 10. 2011 N 181/63 SbNU 101 Právo církve spravovat nezávisle své záležitosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 20. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 3597/10 ve věci ústavní stížnosti Církve československé husitské, se sídlem v Praze 6, Wuchterlova 523/5, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že bylo určeno, že služební poměr žalobců u stěžovatelky trvá, za účasti E. D. a Z. D. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010 a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 bylo zasaženo do práva stěžovatelky spravovat své záležitostí nezávisle na státních orgánech, zakotveného v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010 a rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 se ruší. Odůvodnění I. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na církevní samosprávu zaručeného čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 25/2005 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 4 C 25/2005-219 ze dne 25. listopadu 2005 zamítl žalobu E. D. a Z. D. (dále jen "vedlejší účastníci") na určení, že jich služební poměr u stěžovatelky trvá a uložil vedlejším účastníkům zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 104 392,75 Kč. K odvolání vedlejších účastníků Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 62 Co 302/2009-248 ze dne 11. listopadu 2009 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že služební poměr vedlejších účastníků u stěžovatelky trvá a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 46 637 Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2082/2010-271 ze dne 8. září 2010 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že čl. 16 odst. 2 Listiny jí zaručuje právo nezávisle na státních orgánech spravovat své vnitřní záležitosti, mezi které patří ustanovování duchovních. Podle stěžovatelky mají výlučně orgány církve pravomoc jednotlivé duchovní do služeb církve ustanovovat a současně pravomoc službu duchovním ukončovat. Stát ani žádný z jeho orgánů pak nemá právo a nesmí do tohoto Listinou zaručeného práva církví zasahovat a namísto orgánů církví rozhodovat o tom, kdo duchovním církve je a kdo není. Předmětná řízení, jejichž výsledkem jsou v záhlaví citovaná rozhodnutí, podle stěžovatelky vycházejí z koncepce, že do výše uvedeného Listinou zaručeného práva církví orgány státu zasahovat mohou. V tom stěžovatelka spatřuje zásadní porušení svých Listinou zaručených práv, a v záhlaví citovaná rozhodnutí tak byla podle stěžovatelky vydána v rozporu s Listinou zaručeným právem na církevní samosprávu. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení. Nejvyšší soud, za který se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda jeho senátu 28 Cdo JUDr. David Ludvík, CSc., uvedl, že je nadále toho názoru, že jeho odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997 (N 34/7 SbNU 227), včetně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. 11. 2004, je naprosto přiléhavý. Stěžovatelka podle vyjádření Nejvyššího soudu absolutně nebere v potaz shora uvedenou judikaturu, ačkoli z ní vyplývá zcela adekvátní závěr, tj. že se za určitých okolností lze domáhat určení, že služební poměr duchovních k církvi nadále trvá - aniž by tím došlo k omezení její nezávislé rozhodovací pravomoci. Tvrdí-li totiž někdo, že jeho služební poměr k církvi byl ukončen v rozporu s jejími vnitřními předpisy, neboť zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve, nemůže mu být soudní ochrana odepřena. Jinak by dotčený subjekt - v rovině ochrany soukromých práv - byl nepřípustně diskriminován. V takových případech se pak nejedná o zásah do vnitřní autonomie církve, jelikož k přezkoumávání věcného obsahu právních aktů vydaných církevními orgány nedochází. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Městský soud v Praze, za který se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně jeho senátu 62 Co JUDr. Ivana Hasalová, plně odkázal na své v záhlaví citované rozhodnutí a na důvody v něm uvedené. Tento rozsudek je podle jeho vyjádření zcela v souladu jak s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997, tak i s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v odůvodnění uvedeného rozhodnutí Městský soud v Praze podrobně cituje. Z obsahu ústavní stížnosti je podle Městského soudu v Praze zřejmé, že stěžovatelka zjevně neporozuměla důvodům, které odvolací soud vedly ke změně prvostupňového rozsudku. Podle náhledu Městského soudu v Praze jeho uvedeným rozsudkem k žádnému neoprávněnému zásahu do Listinou zaručeného práva stěžovatelky na církevní samosprávu nedošlo, neboť tento rozsudek vnitřní autonomii církevních orgánů stěžovatelky nenarušuje. Pouze deklaruje, že služební poměr vedlejších účastníků u stěžovatelky nadále trvá. Městský soud v Praze proto navrhl, aby ústavní stížnost byla po provedeném řízení jako nedůvodná zamítnuta. Vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze byla poskytnuta stěžovatelce k replice. Stěžovatelka v ní uvedla, že tyto soudy ve věci neuvádějí žádné nové skutečnosti a že podle jejího názoru rozsudkem Městského soudu v Praze, proti němuž tato stížnost směřuje, došlo k neoprávněnému zásahu do práva na samosprávu církví zásahem státní moci v rozporu s církvím ústavním pořádkem zaručeným právem. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření též vedlejším účastníkům řízení. Vedlejší účastníci v jejich společném vyjádření, zaslaném prostřednictvím právního zástupce JUDr. A. P., uvedli, že ústavní stížnost podle jejich názoru postrádá širší ústavněprávní rozměr a argumentaci a je pouhým nesouhlasem s výsledkem dosavadního řízení. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření odkázali na konzistentní a souladná rozhodnutí vyšších soudů ve věci. Jedná se o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/96 ze dne 26. března 1997, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků již nejde o zásah do vnitřní autonomie církve a její pravomoci, neboť zde vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým, přičemž tyto osoby mají rovné postavení před zákonem. Nezbytným předpokladem pro eventuální nárokování náhrady mzdy či náhrady škody byla tedy nutnost rozhodnout o trvání či netrvání služebního poměru vedlejších účastníků ke stěžovatelce. Též Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004 konstatoval, že Ústavní soud vyšel z toho, že služební poměr duchovního k církvi, posuzován v jeho celistvosti, je vztahem soukromého práva, který je - jako takový - podřaditelný věci ve smyslu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu. Jinak by nemohl uvažovat ani o pravomoci soudu k projednání nároku na náhradu mzdy. K tomu Nejvyšší soud dodal, že z pravomoci soudu byl v předchozím řízení ve věci týchž účastníků vyloučen výslovně jen spor o určení neplatnosti skončení služebního poměru. V dalším řízení a po vynesení rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o určení trvání služebního poměru, pak k dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že Ústavní soud dovodil, že se v případě nároku vedlejších účastníků na platovou náhradu z případného neplatného propuštění ze služebního poměru jedná o nárok ze soukromoprávního vztahu a pravomoc civilního soudu je tu dána. Tím Ústavní soud nevyhnutelně otevřel otázku prejudice rozhodnutí o náhradě platu duchovních spočívající v předchozím posouzení (ne)platnosti právního úkonu církve, jímž dochází k propuštění duchovních ze služebního poměru. Nejvyšší soud poté usnesením sp. zn. 20 Cdo 1487/2003 ze dne 30. listopadu 2004 zpřesnil výchozí teze judikátu Ústavního soudu a připustil též možnost podat žaloby n