IV.ÚS 36/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 36/19 ze dne 9. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Relax Sport Centrum Zbraslav, a. s., sídlem Pod Třešňovkou ev. č. 234, Praha-Zbraslav, zastoupené JUDr. Filipem Behenským, advokátem, sídlem Blažimská 1781/4, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 22 Cdo 1894/2018-608, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2017 č. j. 68 Co 404/2017-574 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. srpna 2017 č. j. 21 C 230/2015-507, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1. RELAX SPORT CLUB ZBRASLAV, sídlem Vězeňská 860/7, Praha 1 - Staré Město, 2. hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a 3. městské části Praha-Zbraslav, sídlem Zbraslavské náměstí 464, Praha-Zbraslav, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásady ochrany práva zakotveného v čl. 90 Ústavy. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka a první vedlejší účastník (dále jen "RS Club") domáhali, aby soud přikázal druhé vedlejší účastnici (dále jen "žalovaná") převést do jejich spoluvlastnictví konkrétní pozemky v katastrálním území Zbraslav, a dále bylo žalobcům uloženo zaplatit žalované a městské části Praha-Zbraslav jako vedlejší účastnici na straně žalované (dále jen "MČ Zbraslav") náhradu nákladů řízení ve výši 374 374 Kč a 221 000 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky, na nichž vznikla stavba žalobců, jim nelze přikázat do vlastnictví, neboť takový postup zákon nepředpokládá [§ 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")], a že navíc toto ustanovení na posuzovanou věc vůbec nedopadá, neboť nejde o stavbu neoprávněnou, protože stěžovatelka měla k výstavbě dočasný právní titul v podobě nájemní smlouvy (dále jen "Smlouva"), kterou později MČ Zbraslav vypověděla, přičemž stěžovatelka do postavení nájemkyně vstoupila na základě jejího dodatku č. 2 ze dne 28. 2. 2003. 2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil pouze tak, že jejich výše ve vztahu mezi žalobci a žalovanou činí 35 513,50 Kč a mezi žalobci a MČ Zbraslav činí 24 100 Kč, a dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované částku 10 466,50 Kč a MČ Zbraslav 10 500 Kč. Městský soud dospěl rovněž k závěru, že postup podle § 135c občanského zákoníku možný není, přičemž odmítl jako nedůvodnou námitku stěžovatelů, že šlo o stavbu neoprávněnou, a to z důvodu, že dodatek č. 2 Smlouvy byl neplatný. 3. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud dospěl mj. k závěru, že stěžovatelce se nezdařilo zpochybnit závěry soudů nižších stupňů o platnosti dodatku č. 2 Smlouvy, resp. že šlo o oprávněnou stavbu, k čemuž dodal, že i kdyby šlo o stavu neoprávněnou, požadavek na přikázání pozemků do vlastnictví žalobců by nemohl být důvodný. II. Stěžovatelčina argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Smlouvou (ve znění dodatku č. 1) pronajala MČ Zbraslav předmětné pozemky sdružení Český curling club, a to do 31. 12. 2055 s právem opce na prodloužení. Do právního postavení tohoto nájemce stěžovatelka vstoupila na základě (již zmíněného) dodatku č. 2. Téhož dne uzavřela MČ Zbraslav darovací smlouvu, na jejímž základě se stal RS Club vlastníkem základové desky na jednom z předmětných pozemků, a to za účelem výstavby sportovního areálu. Následně stěžovatelka zahájila stavební práce, dne 14. 9. 2010 obdržela dopis od MČ Zbraslav, v němž byla upozorněna na porušení smluvních povinností a na to, že je třeba dokončit první etapu výstavby do 31. 12. 2010. Po více než čtyřech letech jí MČ Zbraslav zaslal výpověď Smlouvy, datovanou dnem 4. 12. 2014, a odůvodněnou mj. tím, že stavba nebyla dokončena v uvedeném termínu. Tento postup MČ Zbraslav vyústil v zahájení řízení o odstranění stavby, které je vedeno u obvodního soudu pod sp. zn. 4 C 375/2015, v němž jí hrozí vznik závažné újmy ve výši 60 mil. Kč. 5. Vzhledem k tomu, že žalobci považovali danou stavbu za neoprávněnou, domáhali se na žalované vypořádání tak, aby soud přikázal předmětné pozemky do jejich vlastnictví za přiměřenou náhradu. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž není-li možné vztahy k neoprávněné stavbě vypořádat dle žalobního návrhu, musí soud rozhodnout podle § 135c odst. 3 občanského zákoníku jiným způsobem, nikoliv zamítnout žalobu, jinak by soud aproboval, resp. nijak nevyřešil protiprávní stav. Obvodní soud opomenul provést její důkazní návrhy a nepřípustně vychýlil rovnováhu v důkazním řízení v neprospěch žalobců, a proto dospěl k nesprávnému právnímu závěru o platnosti dodatku č. 2 Smlouvy. Toto pochybení nenapravil ani městský soud a Nejvyšší soud pak zásah do jejích ústavních práv dokonal, když v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odmítl dovolání, aniž by byly pro to naplněny zákonem stanovené podmínky. 6. Dle stěžovatelčina názoru je dodatek č. 2 Smlouvy neplatný, neboť nebyla splněna podmínka zveřejnění záměru jeho uzavření na úřední desce MČ Zbraslav podle § 36 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále jen "zákon č. 131/2000 Sb."), přičemž namítá, že městský soud si byl vědom, že žalovaná, resp. MČ Zbraslav neunesly v tomto ohledu důkazní břemeno, a že Nejvyšší soud zaměňuje pojmy hodnocení důkazů a potřebná míra důkazu pro unesení důkazního břemene. Současně vytýká obecným soudům, že neprovedly důkazy právními stanovisky dvou advokátních kanceláří, které si MČ Zbraslav objednala, což má dle stěžovatelky její vědomost o neplatnosti dodatku č. 2 "bezvýhradně potvrzovat", a v souvislosti s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů se dovolává rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5750/2015. Upozorňuje, že obecné soudy nepřípustně "prominuly" žalované důkazní břemeno ohledně prokázání daného zveřejnění, a také že k prokázání neplatnosti navrhla provést důkazy zmíněnými stanovisky, obecné soudy se však s těmito návrhy řádně nevypořádaly. V této souvislosti tvrdí, že formální nezávaznost těchto právních stanovisek nezbavuje obecné soudy povinnosti zhodnotit relevanci jejich obsahu, neboť jde nejen o důkaz neplatnosti dodatku č. 2, ale i nepoctivého jednání MČ Zbraslav vůči ní, neboť ji (stěžovatelku) držela v dobré víře a nechala ji investovat značné prostředky do stavby, a i dalšími aktivními kroky (souhlas s kolaudací) vytvářela iluzi, že investuje a provádí stavbu po právu, ač věděla, že napomáhá vzniku a výstavě neoprávněné stavby a dostává ji do mimořádně nevýhodné právní situace. 7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že odmítl přezkoumat hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, ač šlo o relevantní dovolací důvod, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2005/2013 lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat ze způsobu, jak k takovému výsledku odvolací soud dospěl, a dovolací soud je (hodnocení důkazů) může přezkoumávat i tehdy, je-li v rozporu s pravidly elementárního logického myšlení. 8. Závěrem stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy se nedokázaly osvobodit od přepjatého formalizmu a zcela rezignovaly na elementární logiku celé věci, městský soud důkazy vůbec nehodnotil, resp. je ignoroval, aniž by vysvětlil, jaké důvody jej k tomu vedly, Nejvyšší soud pouze přitakal nesprávným závěrům městského soudu s formalistickým paušálním odkazem na nepřípustnost přezkumu hodnocení důkazů. Tím porušily její právo na spravedlivý proces. Znovu upozorňuje na nepoctivé jednání MČ Zbraslav s tím, že je přičitatelné žalované, a namítá, že to obecné soudy nepřípustně aprobovaly. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní so