IV.ÚS 360/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 360/20 ze dne 28. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Radka Illa, zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem, sídlem Kounicova 284/39, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 20 Cdo 2549/2019-1140, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2019 č. j. 21 Co 287/2017-1097, 21 Co 288/2017 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. dubna 2017 č. j. 53 C 3/2008-949, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Q spol. s r. o., sídlem Pálavské náměstí 4246/5, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") proti vedlejší účastnici domáhal uložení povinnosti zaplatit částku 2 500 000 Kč s příslušenstvím. Důvodem žaloby byla skutečnost, že vedlejší účastnice měla podle pravomocného a vykonatelného usnesení městského soudu ze dne 31. 7. 1995 č. j. 27 E 35/95-12 z titulu přikázání jiných peněžitých pohledávek stěžovateli jako oprávněnému zaplatit uvedenou částku k uspokojení jeho pohledávek za povinnou obchodní korporací PaMaM, spol. s r. o. Výrokem I. rozsudku městského soudu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 53 C 3/2008-949 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 2 500 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 17 % ročně z částky 2 680 000 Kč od 6. 1. 1995 do 10. 4. 1995 a z částky 2 500 000 Kč od 11. 4. 1995 do zaplacení, ve zbývající části týkající se úroků z prodlení byla žaloba II. výrokem zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto III. výrokem tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit částku 305 095 Kč, a IV. výrokem tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit státu částku stanovenou v samostatném usnesení. Městský soud při rozhodování vycházel z § 315 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř."), podle něhož platilo, že nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku bez odkladu po tom, kdy mu bylo doručeno vyrozumění, že nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, nebo kdy se stala pohledávka splatnou, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného u jeho obecného soudu vyplacení pohledávky. Výrok o zamítnutí žaloby ohledně úroků z prodlení převyšujících úrok v zákonné výši městský soud odůvodnil jejich několikanásobným přesáhnutím vymáhaného závazku vedlejší účastnice. 3. Proti rozsudku městského soudu, zejména II. výroku, podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že podle pravomocného a vykonatelného usnesení městského soudu ze dne 31. 7. 1995 č. j. 27 E 35/95-12 bylo povinností vedlejší účastnice vyplatit mu částku 2 500 000 Kč i s příslušenstvím. Proti rozsudku městského soudu podala odvolání rovněž vedlejší účastnice. V jeho rámci poukazovala na skutečnost, že neexistuje pohledávka stěžovatele za povinnou obchodní společnost PaMaM, spol. s r. o., ani pohledávka této obchodní společnosti za vedlejší účastnicí. 4. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 1. 2019 č. j. 21 Co 287/2017-1097, 21 Co 288/2017 byl rozsudek městského soudu v části žaloby stěžovatele na zaplacení úroků z prodlení ve výši 1 % denně z částky 2 500 000 Kč od 24. 4. 2004 do zaplacení zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno. Výrokem II. rozsudku krajského soudu byl rozsudek městského soudu o části žaloby na zaplacení částky 2 500 000 Kč, úroků z prodlení ve výši 1 % denně z částky 2 680 000 Kč od 6. 1. 1995 do 10. 4. 1995 a úroků z prodlení ve výši 1 % denně z částky 2 500 000 Kč od 11. 4. 1995 do 23. 4. 2004 změněn tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 2 500 000 Kč, úroky z prodlení ve výši 1 % denně z částky 2 680 000 Kč od 6. 1. 1995 do 1. 3. 1995 a z úroku z prodlení za den 2. 3. 1995 částku 26 000 Kč, a ve zbývající části změněn tak, že se žaloba zamítá. O nákladech řízení bylo rozhodnuto III. výrokem rozsudku krajského soudu tak, že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici zaplatit částky 644 271 Kč a 72 564 Kč, a IV. výrokem tak, že vedlejší účastnici se neukládá povinnost platit jejich náhradu státu. Výrok I. o zastavení řízení v části předmětu byl odůvodněn částečným zpětvzetím žaloby stěžovatelem ze dne 7. 1. 2011. Městský soud napadeným rozsudkem v této části přesto rozhodl, aniž by nárok byl opětovně uplatněn. Jde-li o změnu rozsudku městského soudu, uvedl krajský soud v odůvodnění, že podle § 315 odst. 1 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2000, vznikalo oprávněnému vůči dlužníku povinného tzv. úkojné právo, a to do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství. Domáhat se poddlužnickou žalobou bylo možné jen plnění do výše přikázané pohledávky. Rozhodným v nyní posuzované věci byl den 14. 8. 1995, přičemž po tomto datu již vedlejší účastnice ani povinná obchodní společnost PaMaM, spol. s r. o., nemohly s pohledávkou nakládat jinak, než plnit stěžovateli. Soud je v řízení o poddlužnické žalobě rovněž vázán usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí. U nároku stěžovatele vůči vedlejší účastnici krajský soud zdůraznil, že není hmotněprávní, nýbrž formální povahy. Krajský soud se v odůvodnění rovněž vypořádal s odůvodněním vedlejší účastnice, zejména s jejími tvrzeními o neexistenci pohledávek. 5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019 č. j. 20 Cdo 2549/2019-1140 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že z dovolání stěžovatele nevyplývá právní názor s uvedením významných důvodů pro jeho judikaturní změnu. Nadto stěžovatel požadoval odklon od právního závěru krajského, nikoliv Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění rovněž zdůraznil, že v řízení o poddlužnické žalobě nelze překročit výši vymáhané pohledávky, přičemž okolnost, že pohledávka se dosud nestala splatnou, popř. že má vzniknout v budoucnu, není rozhodná. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci okolností vzniku dotčených pohledávek a řízení před obecnými soudy uvádí, že po dobu 24 let vedlejší účastnice nic neplnila, a to ani vůči němu, ani vůči povinné obchodní společnosti PaMaM, spol. s r. o. Po tuto dobu nemělo být přihlédnuto k zákonným úrokům z prodlení, bez ohledu na to, že byly a jsou upraveny právními předpisy. Obecné soudy tak podle stěžovatele nezohlednily, že pohledávka povinné obchodní společnosti PaMaM, spol. s r. o., i pohledávka vedlejší účastnice, postupně narůstaly. Stěžovatel se domnívá, že nabyl-li dnem doručení usnesení městského soudu ze dne 31. 7. 1995 č. j. 27 E 35/95-12 vůči vedlejší účastnici právo na to, aby jeho pohledávka byla uspokojena, a vedlejší účastnici dne 6. 9. 1995 vyzval k plnění, je tato od uvedeného data v prodlení se splněním svého závazku, a proto by mu měly být přiznány i úroky z prodlení z přikázané pohledávky. Jde-li o náklady řízení, poukazuje stěžovatel na skutečnost, že mu usnesením krajského soudu ze dne 27. 2. 2008 č. j. KSBR 27 INS 52/2008-A-17 bylo povoleno oddlužení a usnesením téhož soudu ze dne 11. 8. 2009 č. j. KSBR 27 INS 52/2008-B-70, které nabylo právní moci dne 29. 8. 2009, byl osvobozen od placení jak neuspokojených, tak i do insolvenčního řízení nepřihlášených pohledávek. Náklady řízení vzniklé do 29. 8. 2009 proto neměly být vedlejší účastnici přiznány, a to mimo jiné s odkazem na pravidlo, že výše nákladů právního zastoupení je specifikována podle okamžiku, kdy byl úkon právní služby proveden. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno,