IV.ÚS 3604/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3604/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, LL.M., hostujícím evropským advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2020 č. j. 25 Cdo 480/2020-272, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2019 č. j. 71 Co 312/2019-238 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. června 2019 č. j. 12 C 304/2018-158, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Mgr. Martina Hejdy, soudce Vrchního soudu v Olomouci, sídlem Masarykova třída 609/1, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisového materiálu se podává, že žalobou proti vedlejšímu účastníkovi, který byl nejprve soudcem Krajského soudu v Brně a posléze se stal soudcem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), se stěžovatel domáhal zadostiučinění ve výši 100 000 Kč za zásah do osobnostních práv. Zásah do své cti stěžovatel spatřuje v tom, že vedlejší účastník vydal usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2015 č. j. KSBR 30 INS 27580/2014-A-51, jímž byl mimo jiné zamítnut stěžovatelův insolvenční návrh směřující proti obchodní korporaci PERFECT INVEST, a. s. Toto rozhodnutí podle stěžovatele zasáhlo do jeho cti, neboť před jeho vydáním Krajský soud v Brně nevyhověl stěžovatelovu návrhu na odročení jednání. Další zásah do své cti stěžovatel spatřuje v tom, že vedlejší účastník byl členem senátu vrchního soudu, který vydal usnesení ze dne 11. 11. 2015 č. j. 2 VSOL 931/2015-A-101, jímž bylo potvrzeno předběžné opatření Krajského soudu v Brně na základě hodnocení, že při rozhodování o předběžném opatření by mělo zkoumání existence případného úpadku ústit v závěr o existenci reálné možnosti, že bude skutečně rozhodnuto o úpadku. Takové odůvodnění bylo podle stěžovatele arbitrární v situaci, kdy Krajský soud v Brně odvoláním napadené předběžné opatření založil na úvaze, že je o úpadku dlužníka víceméně přesvědčený. Arbitrárností zmíněné úvahy v odůvodnění rozhodnutí veřejně přístupného v insolvenčním rejstříku bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho osobnostních práv. 3. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") stěžovatelovu žalobu proti vedlejšímu účastníkovi zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník není věcně pasivně legitimován, jelikož se nemohl dopustit žalobou označeným jednáním zásahu do stěžovatelových osobnostních práv. Za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím státního orgánu odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 4. Ke stěžovatelovu odvolání Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem. Jako nedůvodnou vyhodnotil odvolací námitku, že okresní soud porušil stěžovatelova práva tím, že rozhodl v jeho nepřítomnosti. O nařízeném jednání před okresním soudem byl stěžovatel informován skrze svého zástupce (ustanoveného opatrovníka), stěžovatelův zástupce se jednání účastnil a hájil zde stěžovatelova práva. Krajský soud se ztotožnil se závěrem o nedostatku věcné pasivní legitimace vedlejšího účastníka. Dodal, že žaloba by nebyla úspěšná, ani kdyby směřovala proti státu. Stěžovatel zásah do svých osobnostních práv spatřoval ve výkonu soudnictví, z důvodu zákonné licence nemohlo jít o nezákonný zásah. Judikatura sice připouští odpovědnost samotného soudce v případě excesu, žádný takový exces však dán nebyl. Bránit se proti rozhodnutí soudu lze řádnými či mimořádnými opravnými prostředky, nikoli žalobou na ochranu osobnosti. 5. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Nejvyšší soud uvedl, že způsobí-li nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát. Tehdy je zákon č. 82/1998 Sb. v poměru speciality k občanskému zákoníku a nároku vyplývajícího z takového zásahu do osobnosti se nelze domáhat podle § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nýbrž jen podle zákona č. 82/1998 Sb. Od toho je potřeba odlišit případy, kdy počínání osoby vystupující v pozici některého ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb., je natolik vadné, že je nelze vůbec považovat za jednání při výkonu veřejné moci; takové jednání se nazývá exces. Ve výjimečných případech sice lze uvažovat o neoprávněném zásahu do osobnostních práv odůvodněním rozhodnutí, Nejvyšší soud se nicméně ztotožnil s tím, že v posuzované věci nešlo o exces. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že je přípustné žalovat soudce žalobou na ochranu osobnosti. Podle jeho názoru vedlejší účastník svými nepravdivými tvrzeními zasáhl do stěžovatelových osobnostních práv. Při zásahu do jeho práv se dopustil excesu z mezí daných povinnostmi při výkonu funkce soudce. 7. V dovolání stěžovatel namítal, že mu okresní soud odňal možnost účastnit se ústního jednání, protože rozhodl v jeho nepřítomnosti. O termínu ústního jednání neměl stěžovatel povědomost, neboť o jeho termínu stěžovatele neinformoval ani okresní soud ani ustanovený opatrovník. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že se nemohl zúčastnit jednání před okresním soudem. 8. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy řádně nezabývaly jeho argumentací. I Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl bez náležitého odůvodnění. Obecné soudy v napadených rozhodnutích podle jeho názoru nerespektovaly požadavky na zachování právní jistoty a na předvídatelnost jejich rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Požadavek na povinné zastoupení advokátem splňuje i zastoupení hostujícím evropským advokátem, který je podle § 35o zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), oprávněn poskytovat právní služby spočívající v zastupování v řízení před soudy nebo jinými orgány i v těch případech, kdy zvláštní právní předpis stanoví, že účastník řízení musí být zastoupen advokátem. Splněn byl i požadavek podle § 35p odst. 2 zákona o advokacii tím, že hostující evropský advokát Ústavnímu soudu při prvním úkonu oznámil sídlo advokáta JUDr. Antonína Blažka, kterého ustanovil jako svého konzultanta v otázkách procesního práva. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele. 11. Ústavní soud nespatřuje žádné porušení stěžovatelových základních práv či svobod v závěru obecných soudů, dle nichž v posuzované věci nebyla dána pasivní věcná legitimace vedlejšího účastníka. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Byť v čl. 36 odst. 3 Listiny není výslovně určen subjekt povinný k náhradě škody, je zřejmé, že u nezákonného rozhodnutí státních orgánů či nesprávného úředního postupu státních orgánů je povinným subjektem stát. Stěžovatel se vša