IV.ÚS 3608/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3608/14 ze dne 20. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele pana M. CH., t. č. Věznice Kynšperk Kolová, Kynšperk nad Ohří, právně zastoupeného advokátem JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., Rumunská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 6 Azs 69/2014, rozsudku téhož soudu ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. 7 Azs 9/2013 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2014 sp. zn. 32 Az 4/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatel je státním příslušníkem Ukrajiny. Zemi původu opustil na podzim 2009, a to na přání své matky, které v České republice bylo již dříve uděleno státní občanství. V České republice žije rovněž jeho otec a sestra, kteří zde mají povolen trvalý pobyt. Rodiče stěžovatele jsou rozvedeni. Stěžovatel pobýval v ČR nejdříve na turistické vízum, které mu bylo uděleno již na Ukrajině. O mezinárodní ochranu požádal poprvé dne 1. 12. 2009 z důvodu obavy z návratu na Ukrajinu, kde byl vystaven vydírání ze strany policistů. Dne 5. 9. 2011 podal stěžovatel opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť měl za to, že jsou ve věci dány nové skutečnosti, které ho podle jeho mínění opravňují k udělení mezinárodní ochrany - závažné onemocnění HIV. Rozhodnutím MV ČR nebylo jeho žádosti vyhověno. Správní orgán bez hlubšího odůvodnění konstatoval, že na Ukrajině je pro všechny občany dostupná lékařská péče a běžně užívané léky. Stěžovatel se u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení zamítavého rozhodnutí ministerstva. Krajský soud svým rozsudkem sp. zn. 32 Az 4/2012 rozhodnutí žalovaného ve výroku, kterým žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana, zrušil, a to z toho důvodu, že správní orgán dostatečně nezhodnotil závažnost onemocnění, rodinnou a sociální situaci stěžovatele, jeho schopnost vycestovat do země původu a jeho ohrožení vážnou újmou. Správní orgán podal vůči danému rozhodnutí kasační stížnost a Nejvyšší správní soud svým rozsudkem 7 Azs 9/2013 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 28. 2. 2014 vydal krajský soud nové rozhodnutí, kterým žalobu stěžovatele zamítl, a to s ohledem na § 110 odst. 4 s. ř. s., podle kterého je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem. Proti uvedenému rozhodnutí si podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud odmítl. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy ve svém rozhodování nezohlednily dostatečně stěžovatelův zdravotní stav. Stěžovateli byl po příjezdu do ČR diagnostikován virus HIV ve stádiu C2, tedy v posledním pozdním klinickém symptomatickém stádiu AIDS (diagnostikován ve stadiu hlubokého imunodeficitu CD4=165/mm). Podle sdělení stěžovatele se jedná o konečné stádium HIV infekce, u kterého je postižen jak imunitní, tak centrální nervový systém, a které je doprovázeno řadou infekcí, vznikem nádorů, ale také HIV encefalopatii, kterou stěžovatel trpí. Stěžovatel trpí navíc hepatitidou typu C, různými infekcemi, těžkou dysartrií a těžkými depresemi. Jeho zdravotní stav je i při poskytnutí nejlepší možné léčby a jejím dodržování vážný, zkomplikovaný překonáním několika infekcí a hlavně poruchou řeči a psaní. Stěžovatel byl posledně hospitalizován od 6. 12. 2013 kvůli zhoršení jeho zdravotního stavu, a to v nemocnici na Bulovce. K tomu od 9. 1. 2014 do 31. 1. 2014 byl hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice, a to z důvodu opakovaného pokusu o sebevraždu. Stěžovatelův zdravotní stav je od roku 2010 sledován v AIDS Centru Fakultní nemocnice na Bulovce. Zároveň je u něj nasazena antiretrovirální léčba. Ke svým osobním poměrům stěžovatel uvedl, že na území ČR žije jeho matka, u níž pobývá a která o něj pečuje. V zemi původu již nežije žádná jeho rodina, nemá tam žádný dům, v němž by mohl pobývat. Všichni jeho příbuzní se nachází na území ČR. Stěžovatel prakticky nemluví, neboť trpí těžkou řečovou vadou, je závislý na své matce, a to nejen psychicky, ale též sociálně a ekonomicky. Stěžovatel se nemůže o sebe starat a nemůže ani pracovat. Na území ČR bydlí také jeho otec, který se o syna nezajímá a neposkytuje mu žádnou materiální ani morální pomoc. Matka stěžovatele pobírá toliko starobní důchod a snaží se o něj pečovat v rámci svých fyzických a ekonomických možností. Stěžovatel sám nemá žádné finanční prostředky, aby si v zemi původu mohl zajistit bydlení a stravu. V důsledku své nemoci je zcela závislý na pomoci třetích osob. V zemi původu by byl prakticky odkázán na život na ulici, v izolaci a ve špatných hygienických podmínkách. S ohledem na informace o své zemi původu by byl také obětí stigmatizace a diskriminace. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je jedním ze stěžejních faktorů při určování existence nelidského a ponižujícího zacházení také dostupnost zdravotní péče v zemi, do níž má být stěžovatel navrácen. Stěžovatel dále uvádí, že zdravotní péče je na Ukrajině teoreticky sice bezplatná, nicméně v praxi pokrývá bezplatná péče jen základní úkony a za téměř všechny léky a lékařské služby se musí platit. Stěžovatel dále popisuje neutěšený stav zdravotnictví ve své zemi původu. Stěžovatel rozdělil svoji právní argumentaci do tří částí, přičemž v první řadě brojí proti té skutečnosti, že v řízení před krajským a následně před Nejvyšším správním soudem došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Ve druhé části své argumentace vychází stěžovatel z toho, že v případě nuceného návratu dojde k porušení čl. 3 Úmluvy, jelikož by byl v důsledku svého onemocnění vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení a konečně ve třetí části vyzdvihuje své právo na zdraví a dovozuje, že v jeho případě došlo i k porušení jeho práva na zdraví, které je chráněno čl. 8 Úmluvy. Stran spravedlivého procesu stěžovatel namítá, že jím podaná kasační stížnost nebyla Nejvyšším správním soudem dosud přezkoumána z hlediska ustanovení § 12 azylového zákona. Podle názoru stěžovatele by se o nepřípustnou kasační stížnost mohlo jednat jen tehdy, pokud by stěžovatel v novém řízení před Nejvyšším správním soudem opětovně brojil jedině proti těm ustanovením zákona o azylu, jimiž se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí. První kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se nevztahovalo ke všem institutům mezinárodní ochrany, v daném případě z pohledu § 12 azylového zákona. Nejvyšší správní soud tak odepřel stěžovateli věcný přezkum, v souvislosti s uvedeným pak odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05. Z právního názoru Nejvyššího správního soudu lze podle stěžovatele dovodit, že i v případě, kdy žalobce nepodal vůči prvotnímu rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, co do části, kterou soud v jednom ze svých výroků zamítl, a kasační stížnost byla podána toliko žalovaným v části, ve které soud žalobci vyhověl, následně nové posouzení případu krajským soudem, který své hodnocení nezměnil, je napadnutelné kasační stížností, jinak by došlo k vyloučení přezkumu právního názoru vysloveného v neprospěch žalobce. Podle náhledu stěžovatele Nejvyšší správní soud nemůže vztáhnout ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. na oba výroky rozsudku soudu, když se zabýval jen jedním z nich. Nejvyšší správní soud svým postupem zcela vyloučil možnost přezkoumání právního názoru krajského soudu vysloveného v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že kasační stížnost, třebaže opakovaná, byla v jeho věci přípustná, neboť Nejvyšší správní soud sice rozhodoval v téže věci, ale za změněných poměrů. Stěžovatel upozornil především na zhoršení svého zdravotního stavu, poukázal na vyoperování sleziny a na to, že její ztráta je pro nemocné trpící AIDS, kterým se hroutí imunitní systém, velice závažná. Další skutečností, kterou měly vzít obecné soudy podle stěžovatele v potaz, jsou těžké deprese a pokus o sebevraždu. Ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nelze podle stěžovatele vztáhnout na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytkl krajskému soudu procesní pochybení, v souvislosti s tím odkázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu