IV.ÚS 361/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 361/19 ze dne 19. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 7 Tdo 1403/2018-37, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2018 č. j. 5 To 153/2018-794 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. února 2018 č. j. 13 T 69/2015-718, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že na křižovatce nerespektoval dopravní značku "Dej přednost v jízdě" a narazil do motocyklu řízeného poškozenou, čímž jí způsobil vážné zranění hlavy. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a dále k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Dále byla stěžovateli stanovena povinnost uhradit poškozené částečnou náhradu vzniklé újmy. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě nerozporných důkazů včetně doznání stěžovatele. Neztotožnil se však s tvrzením obhajoby, že k vážným zraněním došlo v důsledku toho, že poškozená neměla řádně upevněnou ochrannou přilbu. Ze znaleckých posudků a svědeckých výpovědí dle soudu vyplývá, že poškozená měla přilbu řádně upevněnou. Způsobená zranění byla takového druhu, že ji daný druh přilby nedokázal zabránit. Žádné spoluzavinění poškozené tak z provedených důkazů nevyplývá. 3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") tak, že zrušil napadený rozsudek v části týkající se náhrady škody. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu okresního s tím, že bližšímu vyřešení otázky připevnění přilby brání nemožnost jejího dalšího prozkoumání, takže nelze jednoznačně určit její poškození. Tvrzení obhajoby tak nemá oporu v provedeném dokazování. Naopak z provedených důkazů vyplývá, že k uvedeným hlavním zraněním by mohlo pravděpodobně dojít i s řádně upevněnou přilbou. Dle judikatury Nejvyššího soudu pak absence ochranné přilby může sice negativně ovlivnit zranění poškozené osoby, neovlivňuje však závěr o trestní odpovědnosti pachatele. Poškozená navíc neutrpěla jen závažná poranění hlavy. I kdyby poškozená neměla řádně připevněnou ochrannou přilbu, podílela by se na vzniku zranění nepodstatnou měrou. 4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl s tím, že většina stěžovatelových námitek neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Z provedených důkazů dle Nejvyššího soudu nevyplynulo, že by došlo k tzv. přerušení příčinné souvislosti, neboť poškozená v okamžiku střetu měla na hlavě ochrannou přilbu. K uvedeným poraněním by však dle znalců došlo i s připnutou přilbou. Srovnání s jiným případem, na nějž stěžovatel poukázal, je dle dovolacího soudu nepřiléhavé, neboť v něm se stěžovatelka vědomě tzv. odpásala a podle znalců by k žádnému zranění vůbec nedošlo, kdyby tak neučinila. Důvodem ke zrušení není ani to, že odvolací soud ve výroku výslovně nezamítl stěžovatelovo odvolání v otázce viny a trestu. Konečně Nejvyšší soud zdůraznil, že vyhoví-li soud částečně odvolání, ve zbytku jej již nezamítá. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že mezi hodnoceními jednotlivých soudů jsou významné rozpory a jejich celkové hodnocení důkazů obsahuje tzv. extrémní rozpor s obsahem důkazů, který se promítl do hodnocení otázky viny. V dané věci došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a způsobenou újmou tím, že poškozená neměla řádně nasazenou přilbu. V opačném případě by totiž nedošlo k žádným vážným zraněním. To vyplývá ze závěrů dvou znalců. Závěr o tom, že ke zranění muselo dojít bez ohledu na řádnost použití přilby hodnocení znalců, odporuje a je rovněž v rozporu se samotným principem užívání ochranných pomůcek (náročně testovaných). Helma zkoušená během hlavního líčení neměla správnou velikost. Otázku možnosti vzniku zranění neměl posuzovat znalec z oblasti lékařství, nýbrž znalec z oblasti dopravy (znalý vlastností ochranných přileb). Pád poškozené byl takový, na jaké jsou přilby konstruovány. Svou ochrannou funkci přilba neplnila proto, že byla chybně nasazená. Dokonce i bez přilby by bylo zranění poškozené pravděpodobně menší. To vyplývá i z tzv. crash testů. Dále soud dle stěžovatele dezinterpretoval některá (toliko obecná) vyjádření znalců. V dané důkazní situaci tak došlo dle stěžovatele k porušení zásady in dubio pro reo. Dále stěžovatel poukazuje na nepřípustné vedení dokazování stran možných vad předmětné přilby. Soudy zde mimo jiné dovodily, že i v případě její vady by za zranění nesl odpovědnost stěžovatel. V rozhodnutí odvolacího soudu pak absentuje rovněž výrok o zamítnutí odvolání v části týkající se viny a trestu. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze nadále předkládá svoji verzi skutkového děje, kterou však soudy vzaly v potaz a vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů.