IV.ÚS 3610/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3610/20 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného Mgr. Evou Neradilovou, advokátkou, sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 č. j. 4 Tdo 877/2020-324, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. února 2020 č. j. 7 To 14/2020-291 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 2 T 152/2018-271, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces (sc. práva na soudní ochranu) zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se stručně uvedeno dopustil tím, že dne 26. 8. 2017 v době kolem 5:30 hodin v katastrálním území města B. na kraji remízku zastřelil volně pobíhajícího psa plemenné rasy krátkosrstý německý ovčák jménem César, stáří 6 let, barvy černá s pálením, s obojkem na krku, který je zařazen do skupiny ovčáckých plemen, v době, kdy se majitel tohoto psa P. B. nacházel asi ve vzdálenosti 20 m od tohoto psa na druhé straně remízku a při venčení psa jej v těchto místech pustil z vodítka. Stěžovatel tím měl majiteli psa způsobit škodu ve výši 5 500 Kč. Za to byl podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb po 250 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému P. B. na náhradě škody částku 5 500 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Šlo již o druhé rozhodnutí okresního soudu v dané trestní věci. Rozsudkem ze dne 3. 12. 2018 č. j. 2 T 152/2018-178 okresní soud uznal stěžovatele vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, a to minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku okresního soudu zamítl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 2. 2019 sp. zn. 7 To 22/2019. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 7. 2019 sp. zn. 4 Tdo 628/2019 usnesení krajského soudu, jakož i předcházející rozsudek okresního soudu, zrušil a okresnímu soudu přikázal, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Přitom jej zavázal právním názorem, podle něhož stěžovatel v čase, kdy došlo k zastřelení psa, a v tom místě, nevykonával funkci myslivecké stráže podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, ale toliko využíval svého oprávnění plynoucího z loveckého lístku a z povolení k lovu, kdy šel ráno číhat na srnce, a to bez toho, že by měl v úmyslu vystupovat či dokonce přímo vystupoval při této činnosti jako lovecká stráž. Jeho jednání proto nemohlo být kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1, písm. b) trestního zákoníku. Při novém projednání věci byl okresní soud Nejvyšším soudem zavázán k posouzení toho, zda se stěžovatel nemohl svým jednáním dopustit jiného trestného činu, např. přečinu poškození cizí věci podle § 228 trestního zákoníku. K dovolacím námitkám stěžovatele vztahujícím se k otázce naplnění okolnosti vylučující protiprávnost, konkrétně krajní nouze, a s tím souvisejícímu hodnocení důkazů, Nejvyšší soud konstatoval, že hodnocení důkazů provedené soudy odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v § 2 odst. 6 trestního řádu a je plně v souladu se zásadami formální logiky. 4. Na podkladě uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu okresní soud v novém řízení zadal MVDr. Lubomíru Širokému, znalci z oboru ekonomika, ceny, odhady, se specializací na kynologii, vypracování znaleckého posudku k hodnotě zastřeleného psa. Znalec celkovou hodnotu psa stanovil na 4 250 Kč. Následně znalec na požadavek soudu vypracoval ještě odborné vyjádření, kde celkové náklady na pořízení, socializaci a péči o psa stanovil na 26 422 Kč, a to při započtení kupní ceny (2 500 Kč), nákladů na základní socializaci (3 000 Kč), nákladů na veterinární péči (1 500 Kč) a nákladů na krmení (19 422 Kč). V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud po zhodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech neuvěřil obhajobě stěžovatele, že zastřelením psa pouze odvracel bezprostřední útok psa na jeho osobu a že tedy jednal v krajní nouzi. Podle učiněných skutkových zjištění zastřelený pes poškozeného nebyl agresivní a na nikoho nikdy nezaútočil. I znalec ve svém odborném vyjádření konstatoval, že chování psa, který by se bez dalšího podnětu pokusil o napadení člověka, je velmi nepravděpodobné. Jak vypověděl poškozený, tak ihned po incidentu stěžovatel, coby zkušený myslivec, neříkal nic o tom, že by měl být psem napaden. Z jeho úst zaznělo pouze to, že pes neměl v honitbě co dělat. Okresní soud proto uzavřel, že obhajoba stěžovatele byla provedenými důkazy, zejména výpovědí poškozeného, s níž korespondují i důkazy listinné, vyvrácena. K znaku způsobení škody na cizím majetku podle § 138 odst. 1 trestního zákoníku (tj. ve výši nejméně 5 000 Kč) okresní soud podotkl, že trestní zákoník neobsahuje žádné speciální ustanovení ke stanovení výše škody, je-li věcí živé zvíře. Znalec ve svém posudku na základě určitých standardů a doporučení stanovil hodnotu psa včetně "amortizace", tedy odpočtu za stáří, nicméně okresní soud zohlednil také to, že pro poškozeného nepředstavuje škodu skutečnost, že by psa již nemohl v důsledku jeho zastřelení za nějakou cenu prodat, ale že je součástí "lidské smečky - rodiny", ve které je vychováván, do které se musí v rámci socializace zařadit, navyknout si na pána i ostatní členy rodiny. Tento vztah a návyk je pak podstatným a důležitým znakem této věci a nemá ji každá věc stejného druhu a stáří. Podle okresního soudu v tomto konkrétním případě se psovi Césarovi nedostalo pouze základní socializace, kterou znalec vyčíslil na částku 3 000 Kč, neboť jej poškozený od štěněte vychovával a cvičil, ale pes byl dlouholetým členem rodiny a její součástí, schopný přinášet jejím členům i citové uspokojení a způsobit tak při jeho ztrátě i nemajetkovou újmu. Pro účely stanovení výše škody okresní soud vyšel z varianty pořizovací ceny nového štěněte, tj. 2 500 Kč, a nákladů na jeho základní socializaci ve výši 3 000 Kč. Další náklady na socializaci a výcvik v rodině majitele, které lze jen stěží nějak blíže vyčíslit, okresní soud nezohledňoval. 5. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 2 T 152/2018-271 krajský soud usnesením ze dne 20. 2. 2020 č. j. 7 To 14/2020-291 zamítl podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že rozsah dokazování, jež bylo ve věci okresním soudem provedeno, je třeba považovat za dostačující k objasnění věci, nicméně s ohledem na odvolací námitky obhajoby sám doplnil dokazování osobním výslechem znalce, jenž byl okresním soudem přibrán ke stanovení hodnoty psa. Po doplnění dokazování se při stanovení hodnoty psa plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Jako nedůvodné a nadbytečné posoudil další návrhy stěžovatele, tj. že by měl být vypracován revizní znalecký posudek ke stanovení hodnoty psa, že se okresní soud nevypořádal s protokolem o místě činu, že by měly být opětovně vyslechnut on i poškozený a že by měl být proveden vyšetřovací pokus na místě samém. 6. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 9. 2020 č. j. 4 Tdo 877/2020-324 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zje