IV.ÚS 3611/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3611/22 ze dne 14. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PS PATROL, s. r. o., sídlem Střelecký ostrov 27/3, České Budějovice, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Zvěřinou, advokátem, sídlem Dukelská 456/21, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2022 č. j. 3 Ads 261/2020-68 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. června 2020 č. j. 51 Ad 1/2020-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podala dne 13. 2. 2019 žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018, k níž připojila mimo jiné sdělení Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 7. 1. 2019 o existenci daňového nedoplatku na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ke dni 31. 12. 2018 ve výši 332 626 Kč. Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen "úřad práce") před vydáním rozhodnutí ve věci samé vyzval stěžovatelku, aby se vyjádřila k podkladům pro vydání správního rozhodnutí a sdělil jí, že nesplňuje podmínku "bezdlužného zaměstnavatele" podle § 78a odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). K tomu stěžovatelka uvedla, že si je vědoma svého pochybení, a že správci daně zaslala daň dne 31. 12. 2018, ale ta byla připsána na jeho účet až dne 2. 1. 2019. Úřad práce rozhodnutím ze dne 5. 3. 2019 č. j. CBA-T-84/2019, s odkazem na § 78a odst. 4 a 8 písm. b) zákona o zaměstnanosti, stěžovatelce neposkytl příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném trhu práce za čtvrté čtvrtletí roku 2018. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka nesplnila podmínku bezdlužného zaměstnavatele, neboť měla ke dni 31. 12. 2018 nedoplatek u správce daně ve výši 332 626 Kč, který byl uhrazen dne 2. 1. 2019, dále nedoplatek u Okresní správy sociálního zabezpečení ve výši 960 Kč, který byl uhrazen 2. 1. 2019, a nedoplatek na penále u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ve výši 374 Kč, který byl uhrazen dne 7. 1. 2019. 3. Proti rozhodnutí úřadu práce podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník z hlediska jeho skutečného obsahu posoudil podle § 37 odst. 1 věty druhé správního řádu rovněž jako žádost o odstranění tvrdosti zákona podle § 78a odst. 16 zákona o zaměstnanosti. Usnesením ze dne 8. 8. 2019 č. j. MPSV-2019/83300-424/4 vedlejší účastník žádost o odstranění tvrdosti zákona zamítl z důvodu opožděnosti, proti čemuž stěžovatelka nepodala rozklad (bod 20 in fine odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - dále jen "krajský soud"). Správním rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 13. 11. 2019 č. j. MPSV-2019/202688-421/1 bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí úřadu práce. Vedlejší účastník v odůvodnění uvedl, a to i ve vazbě na doplnění odvolání, v němž stěžovatelka nově tvrdila existenci započitatelného daňového přeplatku vůči správci daně, že ani tato tvrzení nemohou mít na věc vliv, neboť v řízení o posuzované žádosti je zkoumán faktický stav fiskálních nedoplatků ke dni 31. 12. 2018, přičemž ze sdělení správce daně ze dne 7. 1. 2019 bylo zjištěno, že stěžovatelka k tomuto dni nedoplatek měla. 4. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka. Předeslal, že "podmínky bezdlužnosti jsou stanoveny poměrně přísně a i při hodnocení podkladů prokazujících existenci bezdlužnosti či existenci nedoplatků nemohou správní orgány postupovat svévolně a nerespektovat striktní zákonem stanovená pravidla" (bod 28 odůvodnění). Zdůraznil, že stěžovatelka až v doplnění odvolání ze dne 3. 4. 2019 uvedla, že ke dnům 28. 12. 2018, 31. 12. 2018 a 3. 4. 2019 měla vůči správci daně přeplatek, konkrétně 292 047 Kč, 273 016 Kč a 337 333 Kč, pročež i přes nedoplatek na DPH měla být k 31. 12. 2018 fakticky v přeplatku. Z § 82 odst. 4 správního řádu však vyplývá, že není přípustné uplatňování takových skutečností a důkazů v odvolání či v průběhu odvolacího řízení (§ 86 odst. 3 správního řádu), o kterých účastník v řízení před správním orgánem prvního stupně nepochybně věděl. Předmětné řízení bylo zahájeno na žádost stěžovatelky, která sama předložila úřadu práce potvrzení správce daně o existenci daňového nedoplatku, a na správnosti uvedených údajů nic nerozporovala (bod 25 odůvodnění). Toto potvrzení pak úřad práce hodnotil jako veřejnou listinu, u níž se předpokládá její pravost a správnost. 5. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelka měla možnost získat požadovaný příspěvek navzdory negativnímu hodnocení její bezdlužnosti. Pokud by stěžovatelka postupovala podle § 78a odst. 16 zákona o zaměstnanosti, písemně by zdůvodnila celou situaci související se zjištěnými nedoplatky ke dni 31. 12. 2018, které byly následně uhrazeny, předložila by odůvodněnou a včasnou písemnou žádost vedlejšímu účastníkovi, který o žádosti zaměstnavatele o odstranění tvrdosti zákona rozhoduje, lze podle krajského soudu předpokládat, že by měla vyšší šanci na úspěšnost vyřízení žádosti o požadovaný příspěvek. Jelikož stěžovatelka této zákonné možnosti řádně a včas nevyužila, nebylo možno ji zhojit při soudním přezkumu správního rozhodnutí. Krajský soud proto uzavřel, že úřad práce a následně vedlejší účastník postupovaly v souladu se stěžovatelkou předloženými podklady, z nichž vyplynulo, že ji nelze označit za bezdlužnou. Stěžovatelka byla podle krajského soudu jistě obeznámena s obsahem listin, neboť je sama úřadu práce předložila, a měla proto s přihlédnutím k § 82 odst. 4 správního řádu, který stanoví koncentrační zásadu pro odvolací řízení, projevit takovou aktivitu v řízení, aby vyvrátila skutečnosti v listinách uvedené. S novým tvrzením přišla stěžovatelka až v doplnění odvolání, ačkoliv předmětnými informacemi musela disponovat již v průběhu správního řízení o žádosti o poskytnutí příspěvku před správním orgánem prvního stupně (bod 34 odůvodnění). 6. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. V prvé řadě nepřisvědčil námitce stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Zdůraznil, že krajský soud "vypořádal všechny žalobní námitky..., přičemž z odůvodnění rozsudku je seznatelné, jakými úvahami byl při rozhodování věci veden a proč považoval námitky stěžovatele za nedůvodné. Odůvodnění rozsudku je vnitřně konzistentní a netrpí ani žádnými jinými nedostatky, pro něž by bylo nesrozumitelné" (bod 24). K jedné z námitek stěžovatelky dále zdůraznil, že "i pokud by zákon výslovně stanovil, že určitý konkrétní podklad pro rozhodnutí (v daném případě potvrzení o neexistenci daňových, či jiných veřejnoprávních nedoplatků) má opatřit správní orgán (což ovšem ze zákona o zaměstnanosti nevyplývá), a tento podklad opatřil (a předložil) účastník řízení, nic správnímu orgánu nebrání v tom, aby tento podklad přijal jako důkaz a vycházel z něj při svém rozhodování" (bod 26). Nejvyšší správní soud se ztotožnil i se závěry krajského soudu, podle kterých bylo v posuzované věci rozhodné, že k určenému dni byl nedoplatek evidován, přičemž následné procesy užité pro jeho úhradu nejsou významné. Stejně tak přisvědčil postupu vedlejšího účastníka a výkladu krajského soudu k použití koncentračního principu na stěžovatelkou nově uváděné skutečnosti v odvolacím řízení (bod 28 odůvodnění). II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka nejprve zpochybňuje správnost postupu správce daně, dále podrobně rekapituluje průběh řízení před správními orgány a průběh soudního řízení správního. 8. Těžištěm její argumentace je, že jak správní orgány, tak následně správní soudy "ve svém rozhodování a argumentaci zvolily formalistický přístup k aplikaci práva a rezignovaly na nalezení přirozené spravedlnosti (k rozhodnému dni to