IV.ÚS 3614/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 3614/12 ze dne 9. 10. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti obchodní společnosti GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého ul. 796/57a, IČO: 41033281, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti části II. výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 136 EC 635/2010-47 ze dne 19. června 2012, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 20. 9. 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí. Stěžovatelka s ústavní stížností podala návrh dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení § 3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). 2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v tom, že okresní soud nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka namítala, že okresní soud nepostupoval dle svého diskrečního oprávnění na snížení nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř., nýbrž zhodnotil, že vynaložení nákladů na právní pomoc advokáta bylo pro žalobkyni neúčelné. Stěžovatelka uvedla, že s ohledem na plný úspěch ve věci důvodně očekávala v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., že při vcelku jasné právní kvalifikaci předmětné věci jí bude v případě úspěchu ve sporu přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, neboť v důsledku uplatňování svého nároku soudní cestou byla nucena vyhledat právní pomoc v zájmu zajištění odborné péče při hájení svých práv. Uvedené jednání okresního soudu stěžovatelka zhodnotila i jako porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhla proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v části týkající se náhrady nákladů řízení zrušil. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka obsáhle oponuje závěrům soudu, který jí jako procesně úspěšnému účastníku řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů, a namítá, že soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil a nepostupoval ani dle svého "diskrečního oprávnění ve smyslu § 150 či § 151 odst. 2 o. s. ř.". Též tvrdí, že měla právo na zastoupení advokátem od počátku řízení a to bez ohledu na jeho složitost, jelikož následný průběh nemohl dopředu předvídat, a poukazuje v této souvislosti na běžnou praxi tzv. palmárních žalob. Za nedostatečnou považuje stěžovatelka i právní úpravu opravných prostředků, neboť "nemožnost opravného prostředku proti výroku o náhradě nákladů řízení v bagatelních věcech ... je zjevně v rozporu s požadavkem proporcionality mezi takovými omezeními a ochranou základních lidských práv". K podpoře svých tvrzení odkazuje na právní názory obsažené v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu, jakož i na novelu vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif. Navrhla proto, aby Ústavní soud zrušil i ustanovení § 3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. II. 4. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatelka k návrhu připojila. 5. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka žádala obecné soudy, aby byla žalovanému (vedlejšímu účastníkovi) uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelce) částku 1 008 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce 1 008 Kč s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku Ostrava a. s., na zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, již stěžovatelka nabyla postoupením, a o nákladech tohoto řízení rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 2 230 Kč. Nákladový výrok soud odůvodnil tak, že náklady advokátního zastoupení stěžovatelce přiznal ve výši ekvivalentu jednonásobku vymáhané částky 1 008 Kč (odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012). Přiznaná částka nákladů řízení tedy dále sestává z částky 300 Kč za zaplacený soudní poplatek, režijního paušálu 600 Kč a 20% DPH. 6. Vyšel přitom ze zjištění, že stěžovatelka je právnickou osobou, která v oblasti vymáhání pohledávek podniká, přičemž ekonomickým důvodem "nákupu" pohledávek dopravce pro jejich další vymáhání v soudním řízení není pohledávka (jistina) samotná, ale očekávané přiznané náklady soudního řízení, a to především právního zastoupení. Podle soudu však lze na takovém podnikateli, jenž hromadně "nakupuje a vymáhá" pohledávky, spravedlivě požadovat i dostatečné vybavení "personální a materiální", potřebné pro výkon podnikání, jež si zvolil, jakož i základní odborné znalosti pro vymáhání pohledávek daného právního základu. Věc byla "typově velmi jednoduchá", podobné nároky uplatňuje stěžovatelka vzorovým návrhem, v němž jsou jen měněny identifikační údaje žalované strany a údaje o konkrétní jízdě žalovaného bez platné jízdenky. III. 7. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. 8. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod. 9. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 200